O pohár Naury

  PŘÍPRAVY  

    Přípravy na naše první klubové, naurácké závody začaly už dlouho dopředu. Eliška s Dančou se pustily s chutí do práce a my ostatní ochotně pomáhali se vším, co bylo třeba. Při vyřčení slova "závody"  nemohu vidět před očima nic jiného než několik týdnů zcela zabarikádované přízemí našeho domu, spoustu igelitek, krabic, pytlů a pytlíků granulí, lejster a koneckonců i lidí. U přípravy cen se sešla část Nauráků u nás doma a místo suchopárné, nudné "roboty"  šlo o sympatickou "balíčkovací párty" zakončenou  příjemným a chutným grilováním. V potu tváře všech těch příprav se rodila i naše soudržnost a snaha uspořádat závody, jak nejlépe to půjde. 

Termín se pomalu blížil. Shromažďovaly se poslední sponzorské dary, rozdělovaly se ceny, připravovaly se poslední detaily, nezbytné k úspěšnému průběhu závodů, vozily se přžekážky...Den předem jsme pak vytyčovali parkur a zvětšovali parkoviště. Přesněji řečeno můj skvělý manžel se oháněl kosou jako za mlada, srdnatě se stavěl na odpor bujnému  vytrvalému pleveli, v potem prosoleném triku si drásal ruce, nohy a huntoval záda...jak já na něj byla pyšná :-).

  Odpoledne dne před akcí patřilo výrobě velké "tabletky" s "tabletovou" výplní. Ne vždy jsou mé nápady tak lehce realizovatelné, proto i tentokrát volala jsem SOS a teprve společně s kolegyní Evou jsme večer naši farmaceutickou práci zdárně dokončily. Žádné umělecké dílo to sice nebylo, ale důležitý byl přece jen ten obsah. 

   Večer mě čekala poslední etapa příprav. Pečení. Před půlnocí jsem poprosila budík o velmi časné vzbuzení a s očekáváním, jak to všechno následujícího dne dopadne, jsem ulehla k nedlouhému odpočinku.

ZÁVODY

    Pořadatelé závodů mohou jejich kvalitu ovlivnit takřka stoprocentně. Přesto je nutné počítat s nějakým tím procentem objektivních okolností, jež mohou do průběhu samotné akce zasáhnout. Takovou okolnost představuje například počasí. To objednat, zajistit, předplatit, ba ani podplatit nelze. Týdny poctivých příprav pak proti sobě dostávají silného soupeře ( příliš slunce, sněhu, větru či deště). Každý, kdo pak takové závody absolvuje, vzpomene ze všeho nejdříve, jak drkotal zuby v třeskutém mrazu a přemlouval ztuhlé klouby k aktivitě, v opačném případě jak s mokrou plínkou za krkem spekuloval, kterak se vyhnout kolapsu při běhu.

     9. srpna léta páně 2015 si usmyslelo slunce, že nás upeče. Už několik týdnů dopředu začalo vytápět svou sluneční pec a zdálo se, že každým dnem přikládá na oheň víc a více. V den závodů pak místo avízovaného ochlazení na 31 stupňů, teplota kulminovala okolo čtyřicítky. Ani bych se nedivila, kdyby to některé z přihlášených týmů vzdaly. U prezence jsme však zaznamenali, že odhodlaně dorazili skoro všichni. 

   Hledat stín na našem cvičáku je jako hledat pramen vody na Sahaře. Rozlehlý plac poskytuje úkryt před slunečními paprsky jen na okrajích, pod většími stromy, ovšem pouze dočasně, než se sluneční kotouč přesune o kus dále. Situaci zachraňovaly stany a přístřešky všeho druhu. Psiska mátožně lapala po dechu a brala za vděk vodě ve chřtánu i na těle. 

    Pořadatelská nezkušenost přinesla snad jen kapku pomalejší rozjezd, pak už, dle mého mínění, které může být samozřejmě od vnímání akce samotnými závodníky odlišné, závody "odsejpaly" , jak měly. Výkon paní rozhodčí, která na slunečním žáru prostála hodiny a hodiny, byl hodný obdivu a nejméně vyznamenání za chrabrost. 

   Trpěli jsme všichni. Závodníci, pořadatelé, psi i ty vosy, které ochotně přijaly pozvání k prostřenému stolu, plnému lákavých dobrot. Nabídnout si nějaký ten ďobanec stávalo se pak člověku obtížným. Zatímco jedna ruka sahala pro vybraný kousek, druhá rozhodně nemohla zahálet, nýbrž sebou hbitě mrskat, opisovat vzduchem pomyslné kružnice a odhánět dotěrný hmyz od konzumentova obličeje. V ten den se s vosím žihadlem pozdravilo nemálo účastníků závodu. 

   Závody plynuly dle svého programu. Psiska statečně zdolávala překážky a snažila se získat páníčkům jejich vytoužené mety. Kdo by také nezatoužil po hezké ceně v podobě tabletu nebo značkového oblečení? A tak bylo soutěžní klání napínavé až do konce. Poslední běh už některé týmy po zralé úvaze vzdaly, k čemuž nelze říct ani "popel", i já zvažovala tuto možnost. 

   Doběhalo se v době podvečerní, kdy však slunce ještě stále ždímalo naše znavená těla. Příjemné bylo vyhlašování výsledků. To už mohl člověk jen uvolněně sedět, plácat těm nejlepším a užívat si pocitu dobře odvedené práce. 

Klobouk dolů opravdu úplně všem. Slunce snad bude příště k nám milosrdnější.

ANNIE ZÁVODNICE

   Annie horko bytostně nesnáší. Když byla ještě dorostenkou, chřadla na slunci natolik, že jsem vyhledala veterináře a trvala na vyšetření všeho druhu. Kelpie údajně pracují v plném nasazení v mrazu i výhni, sněhu i dešti, tak to přece nemůže být jen tak, aby mi Ann v horku takto "zvadla". Proběhla vyšetření a veterinář neshledal na Andulčině organismu žádné chorobné změny. Od těch dob vím, že Ann slunce "jen" nemá ráda :-).  Tropický den nám tedy nehrál zrovna do karet, ale komu ano, že? :-D.

    Jumping se nám s Aninkou vydařil. Nebýt shozené laťky, mohla bych přidat i "velmi". Annie hezky reagovala na povely i pohyby, byla pozorná. Měla jsem velkou radost. Zkouška se mi rozestavěním parkuru velmi líbila. Vnitřně jsem si věřila, ale vystřízlivění přišlo hned na 3. překážce, kterou si Annie zvolila "odklonem ze stanovené trasy" přímo do tunelu. To mě docela mrzelo, protože jsem byla přesvědčena, že jsem udělala pro správnost trasy vše potřebné a dokonce shlédnutý videozáznam mě o tom přesvědčil. Ale i toto se může stát, pes není stroj a když na něj ta tunelová "ďoura" tak hezky čumí, někdy neodolá a vzepře se i správně nakloněnému tělu, stočeným ramenům a řídícím povelům lidské velitelky. 

   Třetímu běhu předcházela situace, která jej značně ovlivnila. Annie se setkala s fotografem Vaškem. Toho dobře znala, jen ho už dlouho neviděla a tak radost ze shledání byla nepředstíratelně obrovská. Tanec sv. Víta vystřídaly vysoké skoky a posléze i větší důvěrnosti v podobě  pusinek. Když jsme pak musely odejít na start, byla z toho Ann celá rozladěná. Nejen, že mi od samotného začátku běhu hlasitě spílala, ale slalom, do něhož jsem ji špatně navedla :-(, proložila malým výletem k okolo sedícím divákům. Hledala Vaška. Snad mu chtěla zapózovat na nějaký extra záběr. Když jej nenašla, vlažně dokončila slalom a v cíli si odfrkla, že už dnes nebude muset běžet. 

   Sečteno podtrženo - mám spoustu důvodů k radosti z dnešních běhů a závodů vůbec a nepřestávám věřit, že se ještě časem zlepšíme.

Dva z našich běhů ZDE