O věcech všedních

 Znáte to. S někým vyjdete a s někým ne, ať se o to snažíte sebevíc. Mám to tak nejen s lidmi, ale také s věcmi. Zatímco lidi se snažím (už docela úspěšně) moc neřešit, ty věci řešit musím. Zlobí mne, že se mi "vzpouzejí" sloužit, že se staví do opozice, místo aby se mnou harmonicky souzněly a zpříjemňovaly mi dny. Možná je to jen takové škádlení...takový malý šťouchanec, aby nebyl život  nuda. A tak někoho trápí nejedoucí auto, vlhkost v baráku nebo rozpadající se vztah, mě rýže, šití a kopírka. 

     Obliba rýže v naší famílii klade jisté nároky na mou "schopnost" vyjít právě s ní. Už když mě maminka trpělivě připravovala na roli budoucí hospodyňky, lekce "rýžovarnictví" byla na řadě opakovaně. Neabsentovala jsem, dokonce jsem dávala i pozor, ale po několika "reparátech" jsem došla k přesvědčení, že se s rýží prostě nemáme rády. Přesněji, že ona nemá ráda mne, neboť já ji ano. Moje maminka uměla uvařit rýži báječně a nemuselo jít o proslulý typ Uncle Ben´s, aby zachovala nadýchanost s oddělením jednotlivých zrnek. Mámě se prostě povedla každá. Mně naopak žádná. I když jsem se řídila všemi dobrými radami, výsledkem vždy byl, je a asi i bude buď bílý táhnoucí se slepenec nebo rýže sice lahodící oku, dokonce se rozsýpající, ale načichlá připáleným škraloupem ze dna kastrólu. Když dám rodině na výběr - buď slepenec nebo připálenec, létají po mně různé předměty denní potřeby, které mají mí nejbližší po ruce. Dokonce ani Bobina neprojevuje ze slepence nadšení z obavy o ucpaná střeva se jí raději ani netkne.  Naštěstí dnešní trh oplývá vším, co si jen může člověk přát. Počítá i s nekňubou, který neumí uvařit rýži a nabízí mu pomyslnou "berličku" v podobě této suroviny v sáčcích. No sláva! Rodina si zvykla a já úzkostlivě hlídám čas přípravy, aby byla rýže tak, jak má. Rýžové hody mohou fungovat.

     Se šitím je to horší. Jestliže příroda umí nadělovat lidem k určitým činnostem talent, na mém příkladu ukázala, že umí i opak - nadělit talent být v určité činnosti dokonalé kopyto. A opět mi chybí geny mé maminky, která byla se šicím strojem, jehlou, pletacími jehlicemi, vyšívacími bavlnkami a vším, co k ručním pracem  může patřit, velká kamarádka. Obdivovala jsem vždy její šikovnost, ale zároveň mi bylo "na zvracení", když se mě pokoušela něco ze svého umění naučit. Pamatuji si dokonce její památný výrok, že by naučila snadněji plést šimpanze než mne. To ovšem přehnala. Za svůj život jsem totiž přece jen několik výrobků svépomocí vytvořila. Už na základní škole jsem v rámci pracovní výchovy vyšila dečku s růžičkami technikou křížkového stehu, udrhala jsem asi tak polovinu dekorační "žáby" na stěnu, uháčkovala jsem podložku pod horké hrnce a maturitu jsem složila na své mateřské dovolené, když jsem jednou jedinkrát podlehla trendu ješitnosti maminek, jež v kočárku spolu s dětmi předváděly zároveň své výstavní pletené či šité modely. Tehdy asi roční Elišce jsem upletla svetr z překrásné červené vlny, dokonce efektním copánkovým vzorem. Byla jsem na svůj výtvor náležitě hrdá a proto jsem jej rvala na rychle rostoucí batole až do skoro 3 let. Teprve, když palice začala mít problémy s průchodností, odložila jsem svetr "k ledu" a s ním pohřbila i veškeré další snahy o podobný výtvor. V rámci svého povolání jsem občas nucena připravit dětem hodinu "přišívání knoflíků". Na půlmetrové kartonové maketě s dvěma nebo čtyřmi dírkami teoreticky demonstruji, jak to má vypadat, abych pak prakticky dokázala, že to sama umím jen velmi pofiderně. Žákyně (a někdy i žáci) se nepochopitelně chytají a velmi se snaží, neboť jsou hnáni netradiční motivací "kdo nejlépe přišije knoflík, může ten další přišít na můj oděv". Ale i bez šití se dá fungovat. Místo "štupování" rozedraných ponožek za mého mládí (dodnes vidím matku, jak ponožku přetaženou přes neúspornou žárovku, trpělivě proplétá nitky ...) je dnes házím do koše. Pocity výčitek z plýtvání opravdu žádné nemám. Strávit totiž odpoledne s jehlou v ruce a vidinou příšerného výsledku před očima bude pro mne vždy plýtváním mnohem větším. Časem!

   Kopírka je bezvadný pomocník. Potřebuji ji častěji než rýži nebo něco zašít. Potřebuji ji v práci skoro denně. Již 24 let docházím do stejného zaměstnání. Za tu dobu se zde vystřídalo nespočet kopírek. Zatím se však neobjevila žádná, která by pro mne pracovala spolehlivě. I když se tu a tam tváří, že jako budiž...zkopíruji Ti, co chceš, vždy dříve nebo později na mě vymyslí nějakou tu kulišárnu. Ráda si se mnou zalaškuje pokud jde o formát. Přicházím-li s nějakým méně tradičním, vyplivne mi buď obrovskou plachtu nebo text zmenšený na velikost školního taháku. Má mě prostě na háku! Když formát je správný, s důvěrou rozbíhám "akci" a těším se na materiál do výuky. Jen málokdy se však dočkám kýženého výsledku. Mašinka vyprodukuje 2 - 3 kousky, pak v ní něco zarachtá a přístroj přeruší práci. Výstražné červené světýlko upozorňuje na error. Je třeba prohléhnout mašince útroby, zda jí rychlou prací třeba nezaskočilo. Otevření bočního krytu někdy opravdu odhalí problém. Rožek uvízlého papíru volá své SOS, takže zásahem rychlé pomoci zaskočené sousto eliminuji a práce může pokračovat. Těch "srandiček" bývá nesčetné množství. Kopírka pro mne bude prostě tím věčným soupeřem, jenž nenechá mne ukolébat stereotypem pracovních dní. To krásné napětí, zda dočkám se očekávaného výsledku lze přirovnat k rybářskému číhání na poskočení nastraženého splávku. I to vyžaduje notnou dávku trpělivosti a koneckonců...i rybáři se občas dočkají :-).

 Protože o všem až zbytečně moc přemýšlím, hledám důvody, proč by mohla kopírka takto stávkovat. Hodím si do palice všechny souvislosti a docházím k závěru, že v tom nebude nic osobního. Nejednou totiž přicházím k mašině a vedle stojící odpadkový koš je plný "harmonik" z neúspěšného kopírování. A vida, zřejmě už zde padla nějaká ta peprnější slůvka. Co když je všechno způsobeno zakódovaným nastavením: " Nebrat!" "Nefachčit!" " Zmuchlat!". Materiál není vhodný pro mládež? Blik - cvak - nedělám! Hrubka nebo neestetický zjev? Chrrr - písk - nefachčím! Kopírování nevhodného textu? Zahráváš si s autorskými právy, holčičko! Já ti dám....zásek papíru, jenž se rázem mění v harmoniku. Ať je to tak či tak, svůj spravedlivý boj nevzdám a snad dočkám se nějakého toho malého vítězství. Vždyť...trpělivost růže přináší a boj s životními náístrahami člověka zoceluje :-)!!!