OSLAVA PLNÁ AKTIVITY

     Neuvěřitelně to uteklo. Už zase mám narozeniny. Nic moc k slavení - ač ctím moudro, že věk je jen číslo, už si nemyslím, že každé jeho zvýšení je nutné přivítat bujarým křepčením. Vloni jsem se rozhodla pojmout narozeninovou oslavu jinak. Obklopila jsem se přáteli mému srdci blízkými a společně jsme strávili (tedy vlastně strávily) chvíle intenzivní sportovní aktivity završené zaslouženým občerstvením s příjemnou "klábosivou".  Úspěch akce mě přesvědčil o správnosti volby, takže když se letos onen "slavný den" přiblížil, sezvala jsem osvědčené osazenstvo  k narozeninovému "repete".

     Volba hostů proběhla dle jednoduchého klíče. Kritériem byla míra prdlosti jakéhokoliv druhu. Odsud náš oficiální název PRDLONI. Název používaný v té největší laskavosti, proto také nezaznamenávám žádné rozhořčené ohrazování. Naopak - Prdloňky se k svému pojmenování hrdě hlásí. 

      Prolistovala jsem svůj nadmíru popsaný diář a kupodivu jsem nalezla datum, které se ještě "kupodivěji" hodilo všem zvaným hostům. První únorová neděle byla od pohledu sympatická, jelikož po ní následovaly sladké jarní prázdniny. Ne, že bych zrovna plánovala flámovat až do noci, nicméně možnost si zalenošit den po oslavě se jistě hodí. Plán zněl slibně. Několikakilometrová procházka zakončená posezením ve vřesinské hospůdce. Zde po posilnění tvarůžkovými hody budou následovat hody šipkové, neboť jsem dámy vyzvala na šipkový turnaj. 

      Výběr pochodové trasy musel být zohledněn účastí dvou nezletilých účastníků. Esterky a Jonáška. Volíme proto  cesty, kudy projede kočárek. Naštěstí trasa z výchozího bodu přes Klimkovice až k cílové hospůdce tuto kvalitu cesty skýtá.

    Velitelský čas srazu je určen na pravé nedělní poledne. Jako první doráží Andrejka s několikaměsíční Esterkou. Grifem zkušené matky sestavuje kočárek a přebaluje kojence na sedadle auta, i když  jí nabízím vyhřáté vnitřní prostory domu. Zřejmě je zastáncem kapku sparťanštější výchovy  a vede nebohé dítě k otužování od nejútlejšího věku. Esterka se zdá aktem krkavčí matky naprosto nerozhozena. Ač jí visí z nosíčku rampouch a zádíčka přimrzají k sedadlu, neprojevuje překvapivě ani nejmenší náznak nevole. Patrně je na tyto situace zvyklá a tudíž náležitě otrlá. 

       A to už se blíží svým robusním vozem Verča. Obdivuhodně zaparkuje couváním do svahu vedle mého fára. Také ona vyládovává z útrob auta kočár a vzápětí do něj usazuje dítě. Jonáš je evidentně nerad, že nás vidí. Má notně naprdnutý výraz a naše "ťuťlání" má v paži. Obě matky jsou hned ze startu zaneprázdněny přípravou dětí na pochod, tak mám aspoň prostor vřele přivítat další účastnici akce - Vlaďku. Ta mi vráží mezi vrátky do ruky dárek a vehementně se pídí po místnosti, kam i pak král chodí sám. Naznačím jí tedy cestu a už se jdu vítat s poslední Prdloňkou - Bartoňkou :-). Dáša přijíždí s malým zpožděním. Prozřetelně se nechává dovézt rodinnými příslušníky a má tudíž šanci zařadit do oslavy alkoholové zpestření. To je však zatím daleko. Hýření v restauraci je v plánu až po absolvování výživné turistické procházky cirka 7-8 km dlouhé. 

     Za příjemného zimního poledne se vydáváme na trasu. Povídáme si ve skupinkách, které průběžně nejrůzněji obměňujeme a hlavně ...furt si máme co povídat :-D. Cesta do Klimkovic vede do vcelku strmého kopce, takže matky se svými ratolestmi v kočárku musí podat slušný sportovní výkon a také je jim více teplo než nám ostatním. Ve chvílích nejistoty, kudy se dát, nastupuje do hlavní role Prdloňka Vlaďka - náruživá orientační běžkyně- a usměrňuje naši chůzi správným směrem. Vycházka nemá jedinou chybu.

     Vyhládlo nám, proto s povděkem kvitujeme cíl vycházky - posezení v místním sympatickém pajzlíku Na Kopci. Tvarůžky a Hermelíny mizí v našich chřtánech, někteří skvělou chuť zaléváme ještě skvělejší "Nachmelenou opicí", matky a řidiči usrkávají rozmanité nealko nápoje.

        Blíží se zlatý hřeb oslavy - šipkové klání. Servírka přináší poměrně "jeté" šipky a nastavuje časový a bodový limit. S úrovní hráčských schopností jsme na tom velmi podobně. Čili blbě. O to ale vůbec nejde. Stanovujeme pořadí a pouštíme se do boje. Pravda, pro část místních štamgastů se stáváme odpoledním pajzlovým programem. Moc dobře vidím, jak prostorově objemný chlopek od vedlejšího stolu, který už zdolává své tak osmé pivo, skrývá neúspěšně úsměv od ucha k uchu, když Dášiny špičky šipek  mimořádně neúspěšným hodem létají na všechny strany. O tom žádná, že stejně dobře se baví u hodů mých či dalších Prdloněk. Ještě jakž takž styl předvádí Vlaďka, která je talentovaná od přírody ke všem sportovním aktivitám.

        Nepatrně komplikovanou hru mají matky. Andrejka je od hry vytrhována potřebou kojení - zkouší po nás požadovat zástup, leč ten s nejlepší vůlí neklapne, a Verča musí hyperaktivnímu Jonáškovi vymýšlet nejrůznější pobavení. Když vymyslí tetu Evu, vzápětí dostávám laskavý kartáč, že jsem dítě nepatřičně rozblbla. Nuž...Čiň čertu dobře, peklem se Ti odvděčí :-D. Ovšem kdo by si myslel, že snad řešíme kvalitu naší hry či pobavení okolí, velmi by se mýlil. Hrajeme s chutí a radostí...koneckonců...ani nevím, kdo vlastně vyhrál. 

         Čas se nachýlil. Odcházíme setmělou ulicí k našemu domu. Zde se srdečně loučíme a já doufám, že byli všichni spokojeni. Já tedy moc a ač bych ráda řekla, že se těším za rok, tak to není pravda. Na rok, co prolomí další desítku mého věku, se netěším, ale na tu parádní "tryznu" moc. Prdloňky, nezklamaly jste, tak zase za rok :-)