Pátek třináctého :-) ?

       Před nějakým časem mě informoval můj muž, že spolu v pátek 13. listopadu půjdeme na fotbal. Jedná se prý o mezinárodní přípravné utkání a hrát se bude na nově zrekonstruovaném stadioně Vítkovic. Nostalgicky jsem vzpomněla na všechny ty fotbalové zápasy, které jsem odfandila z tribuny v době aktivní kariéry mého muže. Úzkostlivě jsem tehdy střežila všechny jeho "padací" momenty a když déle nevstával nebo sehrával svou životní hereckou roli na téma "zraněn...těžce", vylekaně jsem vstávala ze sedadla v úmyslu jít si to s faulujícím čutálistou okamžitě vyřídit. Když pak můj idol vstal, vysílala jsem k němu své zamilované pohledy plné srdíček. Co já se tehdy naradovala, když míč poslaný nohou mého milého skončil v síti soupeřovy branky, kde po něm brankář jen bezmocně a bezvýsledně lapl. Co jsem se narozčilovala, když rozhodčí prokazoval nedostatek objektivity (v mých zamilovaných očích :-D). Týden co týden sledovala jsem bedlivě vývoj všech důležitých i trěch méně důležitých utkání. Vítkovický stadion, jakožto tátův mateřský, jsem navštěvovala zpočátku snad nejvíce. Jak se změnil a jak nyní vypadá, to mě zajímalo více než samotné utkání. A tak jsem se docela začala těšit. Lístky nám přes internet poslal Evčin přítel Kuba. Stačilo jen vytisknout na tiskárně a mohlo se jít. 

     Paradoxně jsem se toho dne už kolem sedmé hodiny večerní začala cítit unaveně. Představa teplého pelíšku mě doslova ovládla a já musela pak velmi "brzdit", abych nezačala škemrat, že se mi v půl deváté už nikam nechce. V předvečer našeho manželského výročí bych však nerada narušila pohodovou partnerskou atmosféru a tak jsem navlékla termotriko, teplý rolák, bundu, pod paži vzala velikou teplou deku a vyrazili jsme.

  Parkování táta lišácky vymyslel na takovém prima plácku, cirka 400 m od stadionu. Přijíždíme s nevelkým časovým předstihem...na jistotu. Záhy zjišťujeme, že lišáků je daleko více. Plácek je zaplněn do posledního místečka a také všechny okolní uličky jsou lemovány auty. Popojíždíme, oči na šťopkách, vyhledáváme nějakou tu "skulinku". Tu nakonec nacházíme přibližně ve dvojnásobné vzdálenosti než jsme původně plánovali, ale jsme rádi i za to. Popojíždějících zoufalců je totiž hodně a mnozí to štěstí nemají...snad tam jezdí ještě teď :-D.

      Čas nás tlačí. Rychlým krokem míříme ke stadionu. Na každém druhém rohu stojí uniformovaní policisté a dohlížejí na hladký průběh dopravy a akce vůbec. Nejdeme sami, nýbrž v davu. Ten  přímo úměrně houstne se zkracující se vzdáleností od vstupu do sportoviště. Je mi nevolno od žaludku, když si představím, že musím do té tlačenice. Lidičky se posunují po centimetrech, mě v hlavě běží ty nejhororovější představy (co když vypukne panika a dav ušlape desítky nešťastníků? Co když je tady nějaký terorista...?) To jsem ani netušila, jak blízko hrozné pravdě - i když na jiném místě světa - mé myšlenky jsou. Po deseti minutách táta mrkne zkoumavě na vstupenku a podává mi šokující informaci. Tlačíme se v nesprávné tlačenici. Musíme k jiným turniketům. Skousnu jazyk, abych nezkazila večer něčím peprným a začínám se spolu s tátou tlačit opačným směrem..."proti všem". Pracně vystátá pozice je v háji a my začínáme znovu "od píky" kousek vedle (jako by to nebylo jedno, kudyma tam vlezeme). 

       Tento dav je ve srovnání s tím prvním, kde jen několik prudičů pokřikovalo v blízkosti mé palice a tím ohrožovalo ušní bubínky, daleko zajímavější. Bohužel v tom negativním slova smyslu. Dostávám se před chlapíka, který postupuje vpřed velice rychle. Tuším, že zbytečně a že mu tento pohyb vpřed...chápej tento tělesný kontakt s mou osobou ...činí zvrácené potěšení. To pochopitelně  nesdílím a tak se proti své vůli také měním na "frotéra" , když se mu snažím vzdálit a před sebou mám jen další lidičky. Nejblíže chlopka "v letech" s pivem v ruce. Zdá se, že mé napresování na své pozadí zaregistroval a podezřele si před sebou nechává více prostoru. Nemrava...mé frotérství se mu zřejmě zamlouvá. A tak svou nezáviděníhodnou situaci řeším radikálně stoupnutím si před tátu. Táta - frotér - mi nevadí :-).

Turnikety už máme na dohled. Těším se až vyjdeme z role sardinek a radostně podávám svůj lístek pořadatelce, která jej čárovým kódem přikládá k příslušnému místu a čeká na schválení. To nepřichází. Pořadatelka zřejmě také již notně nervózní kroutí papírem do všech směrů, ale turniket sveřepě neotáčí svými kovovými bodlinami. Stop! Neplatná vstupenka! Odchod! Dav za mnou se povážlivě rozšumí. Už skoro cítím v zádech jeho tlak. Hodinové ručičky odkrajují poslední minuty do začátku zápasu. Pořadatelka někam odbíhá. Bojím se, že mě dav zlynčuje za zdržování. Brzy se však pořadatelka vrací s nějakou kouzelnou kartičkou, kterou nabídne místo mé vstupenky a konečně je cesta na utkání volná. Bodliny mě protočí dále. Dav mě sune proti mé vůli, za turniketem je stále ještě táta se svou vstupenkou. Bráním se posunu a každým okamžikem čekám ránu za opětovné zdržování. Chvíli to trvá, bojuji "mezi proudy" až konečně turniket mi vyplivne i partnera. Můžeme se spolu s davem sunout společně. Peripetiím však ještě dnes rozhodně není konec.

       Přicházíme do ochozu. Hraje hymna našich srbských soupeřů. Stojím vzpřímeně se svou dekou pod paží a nejraději bych se "zdekovala" , neboť stadion jsem už viděla (opravdu moc hezký) a ta naplněnost tribun mě spíše děsí. Klidně bych se obešla bez těch 90 minut...Teď hraje naše krásná hymna. Tribuny zpívají. Jde mi krásou toho okamžiku mráz po zádech. Už jen pro tento zážitek to všechno stálo za to. Slavnostnost končí, hráči se rozbíhají a my si zase pro změnu jdeme sednout. Dereme se úzkou uličkou, propracováváme se k spásným sedadlům a když jsme konečně tam, vidíme, že na nich sedí jacísi mladíci. Zůstáváme tedy stát a prověřujeme jejich vstupenky. Mají s těmi našimi naprosto identické a ke všemu to štěstí, že přišli dříve. Není mnoho času situaci řešit, lidi, před kterými momentálně stojíme vykazují známky nelibosti ( mimochodem se ani není čemu divit, neboť zápas se již nadějně rozjíždí). Mladíci se rozhlíží a pak ukazují prstem na dvě volná sedadla ve vyšší řadě. Co nám zbývá. Jdeme tam. Nade mnou visí velká vlajka, která mi vytrvale "vlaje" do obličeje, takže levá ruka má neustále co dělat. Sedím ale jako na trní.Místo abych se zabrala do hry a sdílela fanouškovskou atmosféru, čekám celá nesvá odkud přijde kdosi se vstupenkami a nazlobeně nás vykáže pryč. Vedle našich původních míst se usazuje trojice "expertů". Slušně posilněni alkoholem ti chlopci nepřetržitě vyvolávají fanouškovská hesla, zpívají a hecují okolosedící diváky. Nejvýraznější týpek z nich má na palici trikolórní kokrhel, který co chvíli sundává z palice a nadšeně s ním točí ve vzduchu. Zlatá vlajka, co mi vlaje přes obličej. :-).  Když naši čutálisti dávají góla, týpek vyskakuje a trikolórní umělou kšticí fasuje ránu několik okolo chlopka sedících diváků. Nebýt mladé dvojice s lístky a přísným pohledem na nás, myslela bych si, že jsme to s těmi místy nakonec skoro vyhráli. A tak jsme slušně, ale nekompromisně, vykázáni ze svých dočasných pozic a začínáme toho mít dost.

                Přibližně uprostřed obrázku je chlopek s barevným kokrhelem

      Řešení hledáme ještě asi 20 minut u pořadatelů. Ti se opravdu snaží, avšak situace s falešnými lístky zdá se být neřešitelnou. Vyklízíme pole. Hra se stejně dostala už do poloviny a my z ní viděli sotva 10 minut. Nakonec ...představa tlačenice na konci utkání ve mně vzbuzuje odpor. Část utkání ještě stíháme doma v bačkorách u televize a sálajícího krbu. No, není nám tak líp?