Prázdninové závodní klání v Přerově

      Úmorná vedra, která vládla takřka celému červenci, způsobovala mi vzhledem k blížícímu se termínu závodů v Přerově nemalé starosti. Místo, abych s Annie zaujatě trénovala  zóny či skokovou gymnastiku, zbaběle jsem se ukrývala v zatemněném baráku  s nohama strčenýma v lavoru se studenou vodou, neschopna pobytu venku delšího než je časně ranní vycházka s psicemi, či věšení prádla na zahradě domu. Když už mě přece jen svědomí dotlačilo k nějaké té činnosti kynologického směru, rozestavěla jsem jednoho dne na zahradě skokovky a do vyprahlé země s vyčerpávajícím úsilím napíchala slalomové tyčky. Po čtvrthodinovém hopsání jsme byly s psicemi odvařené až do večera a já si léčila svou tréninkovou horlivost mokrým hadrem na palici. S obavami jsem tudíž studovala všechny možné předpovědi počasí, vztahující se ke dni závodů. Příliš optimismu mi však nepřinesly.

    Když jsme se před měsícem domlouvali ( tedy vlastně domlouvaly, neboť chlapa v agility přece jen abys pohledal...:-) ), povzbuzena nějakou mou aktuální úspěšnou jízdou za volantem, prohlásila jsem, že do Přerova vezmu auto a budu řídit. Kdo že tedy má vysokou životní pojistku a chce jet se mnou. Jaké bylo mé překvapení, když jsem na závody vezla hned tři neohrožené kolegyně a 7 psíků (ti, chudáci, však nemohli protestovat). Agiliťáci prostě milují adrenalin v jakémkoliv směru :-) .

  Cestu do Přerova jsem už jednou "s přehledem" odřídila, proto jsem pohrdavě odmítla nastavení navigace. Cestu si docela pamatuji a navíc budu mít plnou kabinu poradců, není třeba se nechat navigovat odněkud "z vesmíru". Velice brzy  jsem však za svou suverénnost dostala pomyslnou herdu do zad. Když jsme  se za družného hovoru přiblížily Přerovu na dosah, mrkla na mě na obzoru oranžová šipka s nápisem Přerov. Pravda, raději bych byla, kdyby to nebyla šipka, nýbrž jen černobílá plechová cedule, zvěstující začátek města, nicméně jsem se nezalekla a pozorně odbočila uvedeným směrem. Družný hovor nerušeně pokračoval, cesta také, ovšem ve chvíli, kdy nás cesta vyváděla z města, rázem utichl. Z města jsme nechtěli, to až po závodech. Kudy se ale na ně dostat? Záhy zjišťuji, že orientační schopnosti mých spolujezdkyň jsou oproti mému očekávání srovnatelné s mým orientačním nesmyslem a tak se potím a skládám za volantem maturitu nekonečným kličkováním naštěstí ještě spícím městem. Páchám asi 3 dopravní přestupky většího kalibru, několik drobnějších a o technice jízdy nemluvě, ale budiž mi omluvou, že to vše v zájmu včasného nástupu na kvapem se blížící prezenci.Veřejně slibuji na holý pupek, že už to víckrát neudělám :-D. Nakonec všechno to otáčení, couvání a popojíždění zvládám a podle rady bodré domorodkyně parkujeme skoro v minutě poslední na travnatém placu zdejšího přerovského cvičiště. I kdybych dnes nezaběhla vůbec nic, už jenom tato jízda je mým dnešním velkým vítězstvím.

    Teď už ale přepínám své myšlení na výhybku agility. V 8 hodin vypuká celodenní překážkový maraton. Počasí jako kdyby mi chtělo vynahradit všechny ty ranní útrapy na silnici, ukazuje vlídnější tvář. Slunce umírněně vykukuje zpoza mraku a ač teplota vzduchu je stále vysoká, odhaduji, že tohle bych mohla při troše štěstí přežít. V průběhu dne nám počasí přináší ještě jednu tvář. Větrnou. Díky ní dochází ke dvěma zajímavým situacím. Za prvé balíme stan, pod nímž jsme dosud pohodlně vegetili, neboť ono vegetování se vlivem větru mění z pohodlného na nepohodlné a omezuje se na zoufalé třímání tyček  proti odfouknutí, za druhé vítr zlomyslně odtraňuje Annince z klece pomyslný slunečník v podobě krycí deky. Klec je umístěna v prostoru za autem, dále od našeho tábořiště. Než je složen stan, dostává se  Annie pod přímou slunečnou palbu. Ještě že vedle parkující chlopek si všímá situace a deku zpět nainstalovává a zachraňuje Annie před uvařením. Přesto vychází z klece notně "předvařena". Okamžitě přistupuji k ochlazovacím procedúrám a ve stínu (lípy :-) ) vylévám na její rozpálené tělo cisterny chladné vody. Postupně se Annie dostává opět do formy, stále však zvažuji nástup na start posledního běhu.

     S prvními dvěma jsem byla spokojena jen částečně. V prvním vlivem mé chyby (jak jinak?) jsme si vykoledovaly diskvalifikaci přibližně v polovině dosud nadějně probíhajícího běhu, celkově však se na běh dalo dívat. V druhém běhu přišla naše diskvalifikace rovněž asi v polovině, ovšem v tomto případě jsme se s Ann tak výrazně rozpojily, že zbytek parkuru jsem si připadala jako na svých prvních závodech agility vůbec. Špatně jsem ukazovala, sem tam jsem zapomněla překážku, celkový zmatek a chaos. Nedivila bych se, kdyby mi Annie za takové bídné vedení natrhla pr... Poslední běh tedy předpokládal nejméně dvě varianty. Buď se povede a my si s Annie alespoň částečně "spravíme chuť" nebo budu pokračovat v ostudném výkonu a odjedeme ze závodů jako "spráskaní psi". Nakonec jsem v sobě přece jen vydolovala kus bojovníka a s Annie, již opět v dobré kondici, na start nastoupila. Hrozně moc jsem se snažila. Annie si nezaslouží ty mé věčné kiksy. Skoro se mi povedlo dotáhnout vše ke spokojenosti nejvyšší, ovšem tři překážky před cílem jsem znenadání zapochybovala o správnosti trasy, kterou běžím, a ač jsem nakonec přece jen došla správného konce, svým znejistěním jsem znejistila i Ann a stálo nás to 5 trestných za odmítačku. I tak mi běh přinesl velkou radost a hezké třetí místo. Annie  se radovala se mnou. Závěrečný zmatek mi neměla za zlé, vždyť jsme se spolu tak krásně proběhly :-D.

    Zpáteční cesta se již odehrála bez výrazných problémů, pominu-li můj úlek ze zúžené jednosměrné silnice, kam jsem měla z křižovatky odbočit a já se toho zalekla natolik, že jsem to raději vrzla rovně. Následně jsem pak musela manévrovat v ulicích města, což jsem však měla již nacvičeno z rána. Domů jsme dojely šťastně a bez úhony a já děkuji svým agi společnicím za moc hezký den.

Video ZDE Zbaběle přiznávám, že jsem vynechala onen ostudný běh. :-)