Prázdninový fofr a časová spořitelna

  Dnešní otočení kalendáře už na srpnový list mě přivedlo ke geniální, leč absurdní, myšlence. Jak skvělé by bylo, kdyby existovaly jakési "časové" banky. Úložny, kdy si lze pravidelně ulkádat a pak po čase vybírat nastřádané hodiny spolu s příjemným úrokem. Mám volných deset minut? Nevím, jak s nimi momentálně naložit? Šup s nimi do časové spořitelny! Dva dny nicnedělání? Časový vklad jedna báseň. A pak...končí dovolená...tak hurá do spořitelny (nebo by mohly existovat přímo výběrové karty a výběrová místa..třeba u cvičáku...tam bych "utrácela" jako divá :-D) a časové konto vyplivne své trumfy. Mohli byste se dál placatit třeba u moře nebo si o několik hodin prodloužit pobyt v lese při sběru hub. Krásná to představa. Ale mělo by to pro mne jeden háček. Rozhodně bych nepatřila k snaživým spořičům, naopak bych žila imrvere na časové "konto korent", do něhož sklouzávám už v těchto dnech, ač ještě časová spořitelna ani neexistuje :-). Stala bych se klientkou, prahnoucí po rozmanitých časových úvěrech a s jejich splácením by to pak bylo bledé. Dny jsou mi krátké, měsíce ještě kratší, o letech ani nemluvě. A tak ještě dobře, že tyto časové ústavy neexistují...nakonec bych na svou nespořivost doplatila nějakým tím osobním bankrotem a za časové dluhy bych byla odsouzena třeba k celoživotně zkráceným dnům na 23 hodin. 

     Prázdniny si vychutnávám opravdu aktivně. Stále se něco děje. Sotva jsem po Chorvatsku dala do pořádku trochu dům, vyrazila jsem na dva tradiční prázdninové výlety. Tentokrát bez psů. Annie místo aby držela protestní hladovku, vytasila se přístupem právě opačným a na truc mi přibrala. Její posedlost žvancem došla do patologického stádia. Nejen, že při vypuštění na zahradu spase (spolu s Cherry) kilogramy spadaných švestek, uzme každý volněji uložený piškot či nehlídanou porci čehokoliv, její posedlost jde mnohem dál. Je tomu asi týden, co z okraje vany zmizelo fungl nové mýdlo. Fialové, značky Palmolive. Už dříve Annie projevila mýdlu jistou náklonnost, v jejímž rámci došlo na zběsilé olizování, až jí šly bublinky z uší. Tentokrát však zmizelo mýdlo komplet. Zdráhala jsem se uvěřit, že by má inteligentní kelpie byla schopna tak fujtajblového činu. Přesvědčila mě až líbezná vůně zvráceného žaludečního obsahu. Snad jen ta motivace činu mohla býti ušlechtilá a Ann mi chtěla udělat radost superrychlým během alla  "namydlený" blesk. 

    Uplynulý víkend nesl se překvapivě v duchu pasivity. Alespoň mým psům to tak připadalo. Panička upíchlá před monitorem neskýtala pražádný zdroj zábavy. "To nám byl čert dlužný, to slavné mistrovství," myslely si psice, když se bezprizorně povalovaly na pelíšcích či postelích nebo bezcílně bloumaly zahradou, zatímco jejich paničku zajímaly jakési důležité závody v přímém přenosu. Vodítka visela na háčku jako němá výčitka a hračky, povalující se všude pod nohama, byly projevem snahy upoutat na sebe (rozuměj na psy) pozornost. Bylo to marné. Panička vstávala od monitoru jen ve výjimečných případech a to jen proto, aby uspokojila své základní biologické potřeby. Poté se zase rychle vracela na svou rozgajdanou točící židli a brejlila na bednu dále. Annie to nesla těžce a tak se nepřízeň osudu snažila zvrátit klasickými prostředky. Nejdříve nosila a vyhazovala do vzduchu mé botky, přičemž mi upřeně zírala do očí, potom mě uličnicky štípla do nohy a nakonec přidala i akustické podněty. Když byla vykázána do pelechu, urazila se a "skončila se mnou".

                       OPRAVDU JSEM SE SNAŽILA, ALE VÁŽNĚ TO NEŠLO!

Měla jsem špatné svědomí a proto jsem v pondělí naplánovala dlouhou vycházku do lesa. Když to holky zmerčily, spustily svůj obvyklý candrbál, takže o vycházce vědělo celé širé okolí. Protože mám momentálně na starost i Bathory, Evčinu šeltinku, rozdělila jsem smečku na dvě skupiny. V první šla Annie a Bobinka, v druhé Cherry a Tory.  

     Tentokrát jsem do lesa žádný košík nebrala. Měla jsem v úmyslu pohybovat se lesem jako přírodním muzeem. Bez trhání a sbírání. Už při samotném vkročení do lesa jsem si připadala nejen jako v přírodním muzeu, nýbrž i jako na safari. Cestu nám zkřížilo stádo srnek, později vyběhl z křoví zajíc a nakonec obligátní veverka dělala na Annie ze smrku dlouhý nos. Annie si vycházku opravdu vychutnávala. S Cherry se nikdy tolik nevyřádí jako když jdeme spolu samy. Bobča se věnovala zásadně očmuchávání lesních pěšinek a tak jsme si s Ann mohly v klidu zacvičit a zablbnout. Druhý lesní okruh byl o něco kratší. Skončil totiž v polovině, když se z blízkého svahu ozvalo zřetelné zachrochtání. Zvedla jsem oči za zvukem a asi 30 metrů od nás si to štrádovali dva divočáci. V té chvíli jsem děkovala osudu, že je se mnou Cherry a ne Annie. Ta by totiž jen tak tiše nepřihlížela, nýbrž by spustila pravý kelpií povyk. Otázkou je, zda by se nás pak divočáci lekli nebo by se pustili přímo za námi. Srdce mi divoce tlouklo. Hodila jsem zpátečku, ale v té chvíli jsem zahlédla další dva kance na "únikové cestě". Naštěstí Cherry ani Tory nereagovaly. Nechaly se vláčet na vodítku do úkrytu blízkého křoví. Domů jsme se vrátily ve zdraví.

   Prázdniny se dneškem překuliky do své druhé poloviny. Časová banka neexistuje a tak  nezbývá než intenzivně si užít dní, které  do jejich konce zbývají. O tom "intenzivně" nemám ale už teď vůbec žádných pochyb.