PROPOJENÍ

        I když mi Andula mnohdy setsakramentsky pije krev, v těchto dnech mě opět přesvědčila o tom, že stále má čím překvapit. A to dokonce i příjemně. 

S přibývajícími roky přibývá i jejích vrtochů. Tu si usmyslí jít ven uprostřed noci, tu zase čmajzne něco  ze stolu  nebo rozkouše to, co k rozkousání prvoplánově určeno nebylo. Situace, které zažil snad každý pejskař, mají podobné až shodné scénáře. Odehráváají se asi takto: 

1. Objevení "neplechy".

 2. Výbuch vzteku

 3. Viník je hnán ke zodpovědnosti ("Andulo.....co je toto?????? Kdo ukradl....(rozkousal, neposlechl...) ?") 

4. Reakce na svatouškovský kukuč viníka (Ty jsi ale darebák....copak to se dělá paničce?)

 5. Odpuštěno.

           Možná na tomto poli pedagogicky selhávám...možná má ze mě hříšné zvíře spíše legraci než ten pravý respekt, ovšem "starého psa" novým kouskům nenaučíš...proto i mé "metody" potrestání viníka zřejmě již nedoznají žádných výraznějších změn :-). Ale o tom už bylo z mé strany napsáno spoustu. Dnes bych ráda zmínila překvapení příjemné, ač se tak zprvu nejevilo.

               Minulý týden jsem si všimla, že Annie mám stále "za zadkem". Že se kolem mě ochomýtá, když vařím, to je jasné, čeká, zda jí něco nekápne, na to jsem zvyklá. Tentokrát mě  ale doprovázela do koupelny, do pokoje, měla jsem její hlavu na klíně, když jsem ťukala do počítače a dokonce se mi vyvalila k nohám, když jsem sledovala cosi v telce. To tak úplně obvyklé není.  Večer ovšem rozhodla, že mi bude  dělat osobního strážce i v posteli. Byla tak neodbytná, že jsem pojala podezření, jestli jí snad něco není. Prospala se mnou celou noc ( já s ní tedy sotva polovinu, příšerně se roztahuje).  Druhý den byla bodyguardem opět hned od rána. Lepila se mi k nohám, cpala na mě svou prošedivělou palici, koukala mi sugestivně do očí...

                 Odpoledne jsem pocítila, že nejsem tak úplně ve své kůži. Zastřený hlas mě provázel už páteční distanční výukou a záchvat kašle v posledních dvou minutách výuky  nevěštil nic dobrého. Nicméně...vyrazila jsem na bezmála osmikilometrovou procházku do krásného mrazivého dne. Les mi poskytl duševní pohýčkání, což s přicházejícím víkendem navodilo tu správnou pohodu. Odpoledne jsem se pustila do drobného úklidu.  Netrvalo dlouho a úklidu jsem zanechala. Tělo mi prostoupila nepříjemná zimnice. Večerní zvyšující se teplota mne vedla k provedení antigenního testu. Z bílé testovací "tabulky" se na mě culily dvě zřetelné čárky. PCR jim dal za pravdu.

          Andula se mi přilepila do postele...jako by snad vnímala všechno to strašení o závažnosti  onemocnění  zvaného covid 19 a hodlala část zákeřného viru stáhnout na sebe. Najednou si dokázala moc dobře spočítat, že beze mě by jí všechny ty její lumpárny tak lážo plážo neprocházely. Nehnula se ode mě a dokonce  se nehezky obořila na Koky, když mi také chtěla projevit svou účast. Pichlavýma očima sledovala veškeré dění okolo mne.  Naštěstí jen sobotní dopoledne, neboť na stonání jsem lajdák a když mi odpoledne zbyla už jen rýma bez teploty, vymajzla jsem z postele. 

             Tento zážitek s Annie byl první tohoto druhu. Skoro bych řekla, že našim vzájemným "propojením" dokázala mou nemoc (ač velmi lehkého průběhu) s předstihem vycítit, proto to nezvyklé chování, kdy se ode mě nehnula na krok. Přece jen jsme spolu už skoro 12 let, napojení je opravdu výrazné.

      Nemoc je pryč. Annie to vidí a proto mi dnes "potáhla" rohlík s máslem, který jsem si připravila bohužel příliš k okraji kuchyňské linky. Následoval scénář v bodech jedna až pět.