Prostě...ve velkém stylu

     Pokročilý podzimní čas ukrojil ze dne už notnou část pro své setmělé rozjímání a mně nezbývá než každodenní procházky s pejsky smrsknout do kratšího časového intervalu. Za předpokladu, že vyrazím hned po příchodu z práce, zbývá mi do zšeření zatím ještě hodina a půl, ale brzy bude hůř. 

     Když u nás pobývá psů více nebo občas snad i kompletní smečka, čítající sedm kousků, absoluvuji své pravidelné okruhy buď v několika várkách psích klientů po sobě nebo alespoň v počtu dvou - tří venčitelů. Vyrážíme-li na procházku náhodou úplně kompletní, nazýváme ji " veselou cirkusovou taškařicí". Ta začíná už v zákulisí domova. Šelmy svým neomylným smyslem pro nesmysly vytuší, že "výstup" je na spadnutí. Urychleně si rozdělují role a aktivně vykrývají celý  "zákulisní prostor ". Annie pobíhá po bytě jako tygr v kleci, Cherry vyskakuje na šuplík s obojky a vodítky, Bobina se plete pod nohy a praktikuje polohu mrtvého broučka, aby byla ještě před vycházkou drbána na bříšku, Kessy rytmicky štěká a svým mohutným basbarytonem jí přizvukuje Cherry, která se dostává do tranzu. Jive se míhá prostorem všemi směry, skáče na postele, skáče na lidi i psy, Nyx vše pozoruje ostřížím zrakem jako policajt, přikrčena v rohu místnosti. Nejdůstojněji se jeví Keysa, jež v duchu své jemné - princeznovské- povahy radostně, avšak kultivovaně, mává oháňkou a v očích jí jiskří. 

      Připravuji se na své krotitelské vystoupení. Rázně "pošuky" napomínám. Dostat rozjařenou smečku do klidu je však stejně nemožné jako zastavit silou vlastního těla rozjetý parní válec uprostřed příkrého kopce. Cherry za svou hlučnost fásne jednu novinami přes zadek. Ztrestána silou všech těch přistěhovalců a teroristických hrozeb klopí uši a zmírňuje své běsnění o pomyslný jeden dílek "pošukovského volume". Nyx s vytřeštěnýma očima obíhá zbylé šelmy v soustředných kruzích tušíc, že ty se co nevidět přesunou do "šapitó" venkovního prostoru. Práskám novinami, jež jsem povýšila na krotitelský bič. Respektu se však nedočkám. U těch labilnějších sice lze zaznamenat jistou reakci sklopených uší, to je ale asi tak vše, co pro tuto chvíli "bičem" svedu. Čeká nás kontrola obojků. Bohužel je často spousta krků obojkuprostá a tím pádem je "představení" zdržováno pátracími akcemi, někdy i pěkně dlouhými. Někteří zoufalci, vyexpedovaní již na zahradu - nesou jakékoliv zdržení nelibě. Škrábají  packami na balkónové dveře a donekonečna nás vyvolávají jak nejhlasitěji to umí. Konečně. Jsme připraveni vstoupit do manéže. Smečka však do ní musí vstupovat "etapovitě", v několikavteřinových intervalech. Důvodem je třeskutý mráz, který na schodech vytvořil nebezpečnou klouzavou vrstvu. Vypuštění všech šelem najednou by znamenalo riskovat nějakou tu zlomenou haksnu ( a že jich mají dohromady 28 :-D!) Startujeme tedy chlupáče přesně-jako na závodě orientačního běhu. 

      A jsme všichni cirkusoví aktéři na scéně. Procházka začíná. Psi pobíhají volně. Očichávají cestičky a zvláště u některých musíme být ve střehu. Když se totiž na cestičce objeví exkrement, je bleskurychle "uklizen" do psích útrob, čímž se naše útroby nespokojeně rozvlní. Veškeré zlobení a titulování "čunidel" přezdívkami toho nejtěžšího kalibru nepomáhá. Také Bobinu na vycházce nelze příliš ovládat. Je už hluchá jak poleno a tak zbytkem sluchu zachytí jen ostrý tátův hvizd. Podívá se směrem zdroje zvuku a dále si capká na svých krátkých nožkách tam, kam sama chce. Velkou překážkou se toto ukáže ve chvíli, kdy v protisměru jde člověk se psem. Ukázněně si připínáme chlupáče na vodítka. Jediná Bobinka vzdoruje. Zprvu zdánlivě trpělivě zastavuje a čeká až bude lapena, avšak sotva se k ní přiblížíme, skotačivě poskočí a vzdálí se o několik metrů dále, kde se přikrčí a vrtí ocasem. Vzhledem k tomu, že už brzy vyfasuje občanský průkaz, pokládám toto její chování za projev senility. Ostatní psiska se přidávají někdy aspoň hlasově. Zdraví kolemjdoucí, co to jde. 

   Nejoblíbenějším prostorem procházky je pole a louka. Annie na mě číhá, abych s ní pobíhala, přivolávala ji a odměňovala, Cherry mi rve z ramene vodítko, o které se chce přetahovat a když zmerčí tryskem se blížící Annie, nenapoadne ji nic chytřejšího než jí vběhnout přímo do cesty. Mnohdy se ozve hlasité žuchnutí. Vlastně se velmi divím, že to Annie dokáže ustát. Cherry se stává čím dál dotěrnější a Annie se naučila střetům vyhýbat buď zrychleným během nebo naopak přibrzděním. Několikrát už to ale měla Cherry nahnuto. Ann s dikobrazím pruhem na zádech Cherrynino gladiátorské žuchnutí zhodnotila nepříjemně zvednutými pysky. Dobrou půlminutu střet rozdýchávala zježena tisknutím čumáku na drzou "medvědici". Ta jen poulila svá velká kukadla a nad hlavou se jí rýsovala svatozář :-D. Tajtrlík Jive naběhá na procházce nejvíce ze všech. Běhá bezcílně jen pro tu radost z běhu. Že u toho občas také nějakého toho psa otravuje, to už je jen takový rozmar z nudy. Po skončení procházky hraje Jive přesvědčivě roli: "Kdy už půjdeme na tu procházku? Chci se proběhnout!"

   Nejlahůdkovější částí procházky je její zakončení. Omývání oněch osmadvaceti pacinek a sedmi zablácených břich do podoby čistých psů. Pokud jsem znavena už samotnou procházkou a hlídáním početné smečky, očista pacek mě (i ostatní venčitele) dorazí docela. V žádném případě však nejde o stížnost, neboť to jsou  přesně ty chvíle, které  dělají náš život pestrým a netradičním :-D :-D :-D.