PSÍ PUBERŤÁK

   Dost už bylo nářků nad neplánovanou velikostí mého nejnovějšího psího přírůstku, dost už bylo fňukání nad  výraznými znaky plemene, které jsem prakticky celý svůj agiliťácký život odmítala jako pro mne nevhodné. Aira je tady taková jaká je a všechno je, jak má být. Osud mi přináší do cesty vždy ty nejlepší psí parťáky, tak proč mu nedůvěřovat tentokrát? Někdo borderkou začíná, já přijala toto plemeno v krásně namixovaném vořechu ke konci své agi kariéry :-D. A tak to neposedné černobílé stvoření učím slušnému chování, abych jej vzápětí zapojila do systematického tréninku. 

      Psisko je to po čertech chytré. Pozoruhodně rychle chápe, co se po něm chce, ale také záhy velice dobře odhaluje mou měkkosrdcatost a umí ji mistrně zneužít ve svůj prospěch. Nevím, zda to tak máte všichni, ale na stará kolena začínám být měkčí a měkčí. Ne, že bych si snad nechala od mých psů  skákat po hlavě (až na Aiřin vítací ceremoniál, kdy opravdu vítá hlava-nehlava), nicméně pohled do psích očí mě rozněžňuje čím dál víc, takže mnohdy mnou celoživotně zdůrazňovaná zásadovost ve výchově a výcviku dostává povážlivé trhliny. Přirozený vývoj nebo snad jen má osobní slabina...?

     Výchovu ke slušnému chování obohacujeme s Airou o členství ve "Školičce pro štěňátka". Laskavý a vymazlený Verčin web-kurz nás provází po několik týdnů. Jeho vstřebávání dokládáme videi vlastních výkonů. Psí pokoj se mění v nahrávací studio. Videa posíláme k posouzení. Většina z nich je sice oceněna pochvalou odbornice, přesto nám Verča neschválí hned tak něco a musíme některá opravovat. Chyby jsou samozřejmě vždy na mé straně.

     Školičku plníme poměrně dlouho, což chápu jako známku mé jisté vnitřní změny. Když byla malá Annie, nebylo dne, kdy bych s ní nepracovala. Byla jsem urputná a nedočkavá. Dnes, takřka po 15 ti letech, se můj přístup hodně změnil. Navzdory věku a pomalu ubývajícím silám už na nic nespěchám. Nejvíce času věnuji vycházkám do milované přírody a nekonečnému ňuhňání všech  našich hafanů. Pak teprve přichází na řadu výcvik.  Nesmírně se raduji ze sebemenšího pokroku a Aira mi tuto radost dopřává plnou měrou. Nesmírně si toho  vážím.

    Nyní se však plíživě vloudilo přirozené vývojové období rodiči a učiteli nemilované. Období, kdy děti ze školy přinášejí nepříznivé informace o svém chování v podobě nejrůznějších napomenutí a důtek, období, kdy to těm malým ignorantům je naprosto šumák, či dokonce si na svém pochroumaném školním prospěchu frajersky zakládají. Ano ano, z Airy je jednoduše psí puberťačka.

    Výchovné základy se začínají nebezpečně "viklat". Ač je psí děcko při výcviku pozorné, jen co pomyslně "zazvoní" na přestávku, utrhne se ze řetězu a instinktnivně vyhledává puberťáky sobě rovné. Taková Runa Cholevovic - mini australská puberťačka -  lumpárnami rozhodně nepohrdne, ba právě naopak. To pak s mega přísným výrazem ve tváři  rozjívenou dorostenku umravňuji a lákavými pamlsky dobývám zpět znovu svou u Airy  těžce vybudovanou disciplinovanost.

    Nasírání svých psích kolegů stává se Aiře téměř nejoblíbenější zálibou. Michal, otrávený  přívalem jejich emocí, okusováním tlamy nebo štípáním do zadních běhů- se důrazně ohrazuje, leč puboška  si jede svou lajnu a na umravňující výchovné ataky  nikterak nereaguje.

   Nic horšího než povodňový stav a omezený pohyb po okolí nás nemohl potkat. Zvíře ( v pubertě), zvyklé na pravidelnou aktivitu,  nechápe. Proč panička místo mnohakilákového vejletu po okolí najednou sedí u mluvící bedny a tváří se, jak by jí uletěly včely...? No... vysvětlujte přiblblé borderce...že je podmáčený terén, že je velký vítr, že hrozí pád stromů...že prostě existuje spousta lidí a psů, kterým je dnes ouvej...:-(. Prostě dnes musíme vystačit se zahradou. 

       Aira je možná i z titulu své pokrevní rasy velmi nespokojena s tímto řešením. Ráda by  bloumala po lese mnohakilometrové okruhy. Na zahradě se už kapku nudí, a tak  jako správný, vynalézavý pejsek  velice brzy zaregistruje jedinečný výcvikový objekt. Áčko. Sympatická, tátou vyspravená  nakloněná rovina tak skýtá malé uličnici zdroj nekonečné zábavy. Obzvlášť, když její vynalézavá dušička přibere k pobavení nadmíru  oblíbenou hračku. Tenisák.

      "Budu trénovat sama, " rozhodne se empaticky šetřit paničce čas a sílu. Balónek si lišácky dá do tlamy a vystoupá na nejvyšší bod překážky. Uvolní žvýkací svaly a jen co se následně vydá  tenisák na  dráhu,  Aira jej hbitě uloví. Zda však přitom ukázkově proběhne zónový úsek, toť otázka. 

Ve snaze eliminovat tyto "otázky" a dopracovat se spíše k sebevědomým kladným odpovědím, Hujerské Aiře tento autotrénink rázně zakazuji.

  Trénujeme základy. Trochu jinak než vždy doposud. Stále to ještě nevypadá jako agility. Bojuji s vlastní nedokonalostí, motám nově zvolené povely, matu nejšikovnější zvíře, chybuji, ale zároveň cítím nadšení, jak se tento "piplavý" postup zatím zúročuje...

Těším se na další dny s naší úžasnou smečkou a na všechny ty pokroky s vořeškou Airuškou.