PŮLKA PŘEDE MNOU, PŮLKA ZA MNOU

      Letos jsem si místo měsíčního plánovacího kalendáře na stěnu pořídila týdenní. Zřejmě to podvědomě souvisí s množstvím aktivit, jež se do malých obdélníčků obtížně vměstnávaly a to i přesto, že jsem bezostyšně zabrala i kolonky dcer, které si plánují už ve svých vlastních domácnostech. Také tátova plánovací políčka potřebovala trochu "nafouknout", protože ani on není žádný pecivál a těch tenisových akcí...těch je! Týdenní kalendář to vše vyřešil dostatečně velkými chlívečky, které dovolují plánovat "do alelujá". Lékaře, návštěvy, porady, výlety, tréninky, závody, kulturu i dovolenou. A u té se zastavím.

    Právě v době prázdnin registruji obrovskou nevýhodu jinak tedy naprosto bezvadného plánovače. Mám pocit, že stále jen otáčím jeden list za druhým. Při každém otočení  si uvědomuji, jak se mi válení šunek krátí a není mi z toho nejlépe. Dnešním otočením odsouvám slunečný červenec do propadliště dějin a stojím na startu druhé půle. Jaký vlastně můj prázdninový červenec byl...? Sladký, voňavý, slunečný, usměvavý, lenivý i aktivní, radostný, barevný, veselý a naplněný k prasknutí. 

   Začátek patřil tradičně psímu táboru ve Větřkovicích. Cvičení s Koky mělo býti doplněno hlídáním vnoučka, jehož maminka  si musela plnit své pracovní povinnosti. Těšila jsem se do lůna čarokrásné přírody, těšila jsem se na všechny ty odmakané tréninky i na své babičkovské radovánky, těšila jsem se na nekonečné klábosení s ujetými pejskaři, těšila jsem se... Když jsem v předvečer odjezdu do ráje odnášela  ze zahrady domů chromého Neroška, učinila jsem toto velmi nešetrně ke svým zádům a ty mi to daly náležitě "vyžrat". "To se dělá, takhle se k nám chovat...? Trochu Tě vytrestáme!" Bedry mi prošla ostrá bolest. Bylo mi jasné, že na táborové cvičení můžu zapomenout. Pohybuji se tempem šnečího  mistra světa v  pomalém lezení. Nakonec se rozhoduji odjet a užít si alespoň babičkovskou roli.

    Ubytujeme se s Koky v chatce pamatující dobu Marie Terezie a už už se šourám na plac, kde morálně podporuji všechny ty nosiče překážek. Zapojuji se alespoň podáváním latěk a lehoučkých elementů, abych se ještě více nedokaličila. Vznikající parkur ve mně vzbouzí nezvladatelnou chuť si jej s Koky zaběhnout. A tak ...když už jsem tu...? Koky je nadšená a radostně podpoří můj nápad, přesto že je nucena fungovat na přiměřené dálkové ovládání. 

                              Chatka z doby Marie Terezie :-D

   Tábor absolvuji v plné tréninkové zátěži, leč v notně pomalejším tempu. Záda mi to pěkně opepří při každém zvednutí ze židle, či otočení na posteli, ale vždy se nakonec nějak domluvíme. 

    Červenec byl plný sportovních aktivit. Sotva jsem rozcvičila bolavá záda, vyrazili jsme s tátou na třídenní pobyt na  jih Moravy. Tam jsme osedlávali střídavě bicykly a koloběžky, abychom projeli nová místa, ale také nostalgicky zamířili do těch dávno již prošmejděných. Tento typ dovolené nás vždy fyzicky sklátí, ale duševní pohoda a pobyt v nádherné moravské přírodě nám vleje do žil novou krev. Opuštěnou smečku si vzala na starost Evka, jež se i se svými dvěma princeznami nastěhovala na tři dny do našeho domu. Stále méně ráda opouštíme, byť na pár dní, naše psí seniory. Věkový průměr smečky je přes 10 let a tak si užíváme každého dne. Také hned první den bez jejich věčného raftání a motání se pod nohama byl takový...nezvykle klidný. Zastesklo se nám.

      Několik hodin denně patřilo červencovým  vycházkám s psisky do lesa s marnou nadějí, že se les konečně smiluje a začne na světlo boží vystrkovat klobouky houbových krasavců. Ale zatím zůstává jen u zbožného přání. S očekáváním hledím k srpnovým dnům a přeji si, aby se les umoudřil a něco málo nám, nadšeným houbařům, přihrál do cesty, neboť není nad ten šťastný moment, kdy můžete z lesní půdy vytáhnout čerstvého praváčka. Nebo aspoň tu babku. Tak třeba se nám šťastné houbařské momenty ještě naskytnou. Červenec tedy budiž pochválen!