Prázdniny už končí, Přerovem se loučí :-)

    Cestu do Přerova absolvujeme tentokrát už bez chytrých rad navigace Kecky. V osvědčeném složení Gabka a dvě Evy se v příšerně depresivním datu (30. srpna- poznámka autora) ládujeme do Evina fára  se všemi nezbytnými proprietami. Příjemný, stále ještě letní, den vytváří pro naše soutěžení tu nejhezčí kulisu. Série přerovských dvoj- trojzkoušek stala se mezi agiliťáky velice vyhledávanou akcí. Tím hlavním důvodem jistě není jen pachtění se po splněných zkouškových limitech. Přerov je alespoň pro mne synonymem pohody. Prostě "žádná křeč", což je konkrétně u mé osoby opravdu co říct. Na place je neustále usměvavá rozhodčí Slávka Podmolová, z jejíž píšťalky zazní i diskvalifikace tak nějak přívětivěji. Nepřihlásí-li se člověk na závody hned v prvních dnech od vyhlášení, má jednoduše smůlu. My to náhodou stihly. 

   Na místo přijíždíme s časovou rezervou, takže stavba stanu probíhá souběžně s posledními trojkovými běhy. Čekání si zpestřujeme speciálně připravenými "přerovskými hody". Obyvatelům sousedních plátěných příbytků skoro tečou sliny, když nás vidí s umaštěnými papulami a boulemi za ušima tlačit do palice přehršle rozmanitých domácích dobrot. Ty jsme si připravily  s myšlenkou, že když už prdlajs běháme, dáme si aspoň do nosa :-D. 

   Smaženou pýchavku zajídáme výtečnou tvarohovou buchtou a vzápětí zakusujeme slanými tyčinkami z listového těsta. Zaléváme minerálkou, posléze pivem a tak nějak neřešíme, že s těžkým panděrem bude naše tempo na parkuru všelijaké, jen ne rychlé. Jsem na tom paradoxně nejhůře, protože dvojkové běhy se blíží. Začínám chápat Andulu, že  na minulých zkouškách v Petrově s břichem plným čajznutých česnekových trojhránků neměla náladu na jakoukoliv motivaci a jsem ráda, že alespoň ona bude dnes snad zachraňovat naši čest předpisově vypracovanými zónami, minimálními oblouky (chachá :-D) a neshozenými laťkami, když už si to za ní budu funět jako v posledním tažení a sotva plést nohami. :-( 

  První zkouška mi přináší docela spokojenost. Menší problém nastává za Áčkem, kdy se má Annie stočit kolem bočnice a zamířit do levé díry zahnutého tunelu. Místo těsného stočení kolem bočnice se však Annie rozhoduje, že si před tunýlkem ještě trochu zaskotačí a trasu bere širokou oklikou kolem houpačky. V té chvíli se  smiřuji s tím, že jsme si Ann tímto manévrem vytajtrlíkovaly diskvalifikaci. Odhodlaně  však běžíme do cíle. To už jde hladce, až na poslední shozenou laťku, kterou přičítám na vrub svému nesmyslnému zpomalení v cíli. Po běhu zjišťuji, že diskvalifikace se nekonala, u mého jména  se však objevuje 10 trestných bodů. Pídím se tedy po druhé chybě a u paní rozhodčí získávám ujištění, že za  proběhnutí před tunelem to nebylo. Teprve doma očíhnutý videozáznam prozrazuje mávnutí a 5 trestných za skočenou zónu na Áčku. Ač se domnívám, že zóna v tomto úseku skočená nebyla, naprosto chápu lidský fakrtor a připouštím možnost omylu. Vždyť postřehnout v té rychlosti došlápnutí packy  někdy třeba až s milimetrovou přesností není vůbec jednoduché. Vzhledem k tomu, že  nejde o žádné mistrovské tituly a závody nejsou světového kalibru, mávám nad 10 trestnými rukou.

  Na druhou zkoušku se docela těším. Líbí se mi. V případě, že bude Annie dobře reagovat, mohla by se nám hezky podařit. Nezvyklá situace. Věřím si. Přesto zásadně chybuji. Při sledování běhů  přicházím na chuť jistému řešení návaznosti dvou překážek. Řešení vypadá jednodušeji, plynuleji a výhodněji než to, které jsem si při prohlídce prošla. Porušuji jedno ze základních pravidel, které do nás už asi před 15 lety (když jsme se s agility teprve seznamovaly) hučela naše trenérka Lucka. Totiž že způsob, kterým jsme si parkur prošli při prohlídce nemáme zásadně měnit, i když později vidíme nějaký zdánlivě lepší. Pravidlo jsem sice už několikrát porušila, ale tentokrát se mi stává porušení "fatálním". Skočka, dálka, slalom...poté chci přebrat v oblouku Annie na pravou ruku a vyslat ji téměř rovně  do tunelu. Jenže si víc všímám psa než trasy, takže si vše špatně vyměřím a srážím se s Annie i následující skokovou překážkou. Té se stává srážka také osudnou. Je "smrtelně zraněna" a rozpadá se na několik dílů. Annie je mým pádem celá vydivočená  a rozbitou skočku jde hbitě "žehlit" u paní rozhodčí Pánkové. Vyskakuje na ní, ušiska vzad a přemlouvá ji, aby se na paničku nezlobila, je to prostě takové trdlo a navíc v tom nebyl úmysl. Mezitím se, rudá až za ušima, pokouším dávat polámané skočce "umělé dýchání". Docílím však jen naprosto nesprávného spojení, takže musí být  odnesena a nahrazena jinou. Stojím snad minutu na parkuru, jako na hanbě, a jen čekám, kdy mě dav přerovských fanoušků za rozbitý majetek ukamenuje. V duchu se loučím se všemi dalšími zkouškami zde. Pro Panajzňu bude už vždy "plno" nebo budu mít své "osobní" startovné v trrojnásobné výši. Když se konečně zase rozběhneme, vypadá běh docela k světu.  Škoda však, že Gabka, jenž třímala v ruce kameru, natočila místo mé komické scény jen pár stébel místního trávníku :-D.

     Třetí běh končí rovněž diskvalifikací. S odmítačkou a jednou chybou zaběhnutý asi po 18. překážku. Poté však se v rovince dostává Annie rychle přede mě a nebere v úvahu mé volání, ať se za zdí stočí zpět, protože to tak paní rozhodčí vymyslela. Mylně se domnívá, že za zdí stojící skočka je logicky nachystána jako cílová a hrdě protíná pomyslnou cílovou pásku. Já se chytám za palici :-)

 Jako vždy bilancuji a snažím se hledat v našich bězích klady. Na zápory uvaluji povinnou sklerózu :-D. Závodům ZDAR!!!!! 

Naše slavné Běhání  ZDE