ŠESTILETÁ KOKY

     Když jsem si před lety přinesla domů energické, černobílé štěně vořecha jak poleno, netušila jsem, že se mi v něm dostává do rukou hotový poklad. Taková "odměna za věrnost agility, potažmo životu se psy vůbec".  

    S agility jsem se setkala prvně v roce 2000 a od té doby s ním žiji v naprosté symbióze. Pravda, já potřebuji agility více než ono mě, přesto však věřím, že k sobě chováme vzájemné sympatie. 

     Prošla jsem si cestu oťukávání, rozkoukávání, odhodlání a hlavně nekonečné trpělivosti s psími svěřenci. Mnohdy to byla cesta nedůstojná, plná psích útěků z parkuru, věčného  čichání, odmítání překonávat překážky...až jsem si říkala, že KONČÍM, protože tohle prostě nemám zapotřebí... Jak rychle toto rozhodnutí vzniklo, tak rychle se vždy zase rozplynulo.  A tak jsem trpělivě povzbuzovala tímto sportem otrávenou Bobinu, radovala se z bleskové rychlosti teriérky Barunky než se tato ovšem potkala uprostřed parkuru se zajímavým pachem a dále jsem se pro ni stala "luftem", poctivě jsem trénovala kelpii Aninku a odpouštěla jí všechny ty psí kusy, kterými pravidelně špikovala naše závodní výkony. Častým byl například srdečný  pozdrav rozhodčího, zkouška stability skoček či průzkum zajímavých objektů za hranicí parkuru. Lidi se bavili, já už méně. Přesto jsme se i tímto netradičním stylem prozávodily až do nejvyšší výkonnostní třídy. 

    A pak přišla ona- Koky Hbité skoky. Veselá, hravá, natěšená na každou aktivitu. Pustily jsme se do práce a brzy začaly závodit. Postupovaly jsme zvolna vpřed. K agility jsme si přidávaly psí triky a zjišťovaly, že jsme pro sebe těmi nejlepšími parťáky. 

    Koky se ukázala všestrannou. Zkusíme hoopers...? Tak jo!  Jde to. A co takhle frisbeečko? Proč ne...? Rally obedience...žádný problém! Dogdancing...no to je něco!  Cvičíme a bavíme se. Bavíme rády i lidi okolo, vyskytne-li se k tomu nějaká příležitost. Těch vystoupení byly desítky...Dny obce, Dny dětí, soukromé, či školní akce, svatba, vystoupení v televizi...Prioritou nám zůstává agility, ostatní disciplíny si dáme rády pro zpestření, ale rozhodně nic nedrtíme. 

   Užívám si s Koky opravdu každý den. Naladěny na stejnou notu tak jdeme životem a já jsem za tento poklad nesmírně vděčná. Není dokonalá, dokáže mě i vytočit a také není příliš společenská, což ovšem v duchu pořekadla - "jaký pán, takový pes" chápu a toleruji.

  Mé malé Kokajdě  přeji, ať její elán nikdy neutuchá a ať se z každého dne raduje tak jako dosud. I s těmi čertíky v očích.