SMOLNÉ OBDOBÍ

     Začalo to počátkem září. Nejen, že jsem s třídnictvím v první třídě naskočila do neskutečně rychle se točícího kolotoče, z něhož se mi ještě stále dost točí hlava ( o tom jindy), ale na naši rodinu dolehlo období plné malých, životznepříjemňujících pohrom a pohromiček. 

       Jako první se se svým problémem představila pračka. Jednoho dne doprovodila svůj pravidelný prací cyklus zlověstným výstržním pípáním, jež mělo signalizovat jistý problém. Při bližším ohledání jsme zjistili, že odmítla vyplivnout notnou část máchací tekutiny, takže prádlo mělo k žádoucímu vyždímání daleko. Tátovo vzdělání sice obor "opravář praček" neobsahuje, nicméně kutilské vlohy jej na tento obor pasovaly. Než rozkuchá pračku, svalnatými pažemi sundává z ní hmotnostně zdatnou sušičku. Pak už se hrabe v útrobách neposlušné Boschky. O chvíli později přede mnou stojí s punčochovou ponožkou, kterou mi demonstrativně mává před obličejem a tváří se jak bůh pomsty. Nějak nechápu, jak jsem ponožkou situaci mohla negativně ovlivnit. Jediné, co mě napadá, je řešení přepírat své titěrné ponožky v ruce. Kanál bych snad neucpala, to bych si pohlídala.

    Ještě téhož dne se vše vrací do normálu. Svalnaté paže zvedají sušičku opět "do patra"  a pračce nastavujeme další prací cyklus. Nadpis článku dá tušit vývoj situace. Ozve se zlověstná pípavá signalizace problému a vše se opakuje. Místo punčochovou ponožkou však přede mnou táta mává schlíple vypadající rouškou. Tentokrát nejde o obvinění, neboť identifikace roušky nedovoluje určit původního vlastníka. To jsem si oddechla. Koupelna začíná se stávat tátovou osobní posilovnou. V současné době ukončil posilovací procedúry úsudkem, že bicepsy a hlavně zádové svalstvo má dost. Sušička zůstává v "přízemí" a očekáváme příchod povolaného opraváře.

   O několik dní později nás vzbudí ze sladkého spánku nepříjemný dusivý kašel naší Koky. Místy to vypadá, že spolu s vydávenými hleny vydáví i plíce. Souběžně s tímto zdravotním problémem se přidává Michal s "nadocasovým" exémem (či jak to nazvat). V srsti má vykousánu plošku v průměru asi 5cm. Místo je zarudlé a  ploška se pomalu zvětšuje. Na veterině je Michalovi část prdelky vyholena, k užívání fasujeme přehršel léků a vodiček. Na dotaz, co s kašlající Koky, dostáváme jednoduchou radu. Jitrocelový sirup. 

     Následuje medikační období. Pacienti medikují naštěstí ochotně, když léky důsledně balíme do lákavých pamlsků. Jitrocelák je dobrý sám o sobě a Koky se pomalu, ale jistě zotavuje. Vynecháváme však  spoustu tréninků. Jedinou aktivitou jsou nám lesní procházky s (marným :-( ) hledáním hřibů. Když už to vypadá, že jsme kašel položili na lopatky, Cherrynčino noční dávení je jasným důkazem toho, že jen předal svou štafetu.

         Aby toho nebylo málo, také Nero přispívá svou troškou smůly do mlýna. Pajdavé zadní nohy  se odhodlaly k neposlušnosti ještě větší než obvykle. Než se starouš sesune ráno z postele, uplyne drahný časový interval, proto jej chodím vypouštět na zahradu s hrnkem kafe v ruce, at neztrácím čas. Je to na dýl. Nejhorším terénem je kopec směrem dolů. Rychlými cupitavými krůčky to někdy zadní běhy nezvládnou v tempu. Statné zvíře v polovině kopce sedí na zadku, zadní nohy směřují k nebi a nepřirozeně kmitají. Nezbývá než nebohému zvířeti pomoct nalehčením nemocné zádi. Je to fyzicky nátočný manévr, při němž neskrývám obavy o svá bedra také ne zcela v kondici. Nevyhnu se úvahám o Neroškově budoucnosti...

  Od června si vozím zadek  v novém fáru. Na tátovo vřelé doporučení jsem investovala fůru peněz do zánovního WW Tourana. Fešáka s nemnoha najetými kilometry a světlým, elegantním  interiérem. To je to, co pro převážení psů a psích překážek opravdu nejvíce potřebuji :-D. Překvapivě problém nebyl v onom elegantním vzhedu, nýbrž v chodu. Před několika týdny mi cestou z práce blikla kontrolka a palubní dispey mi diskrétně sdělil, že teplota motoru překročila standartní teplotu. Po chvíli však zhasla a vše se zdálo být v normálu.  Sdělila jsem toto tátovi. Nezdál se být znepokojen. Přislíbil, že až bude čas, na problém se mrkne. Uplynul další týden a kontrolka na mě zamrkala cestou z práce znovu. I tentokrát po chvíli zhasla. Opět jsem si postěžovala a opět mi byla přislíbena "prohlídka" fára až bude čas. 

    Týden tomu nazpět jsem si to jela z práce domů a zaparkovala si to u Kauflandu, že nakoupím. SMSka od Elišky mi nemilosrdně připomněla mou sklerózu. "Mami, kdy přijedeš?" stálo tam. Po pravdě jsem zatápala v paměti, načež jsem zjistila, že má cesta místo do Kauflandu měla vést do Žabně pro Elišku a ta si u nás doma měla vyzvednout tátovo fáro pro cestu na MR v agility do Trutnova. 

    Neváhám a místo pro košík k nákupu rozjíždím fáro směr Žabeň. Nejedu dlouho, když tu náhle kontrolka stroze oznámí, že neřešený poroblém s přehříváním motoru bohužel samovolně nevymizel, nýbrž stále trvá. Tentokrát kontrolka po chvíli nezhasne. Svítí imrvere a tak mne napadne sledovat ukazatel teploty motoru. V tu chvíli mi vstanou vlasy na hlavě. Ručička ukazatelu nemilosrdně míří do červeného pole s hodnotou 130 stupňů a více. V hlavě mi běží šílený scénář. Uprostřed cesty vyšlehne z kapoty obrovský nesmlouvavý plamen a vyvalí se hustý dým. Rychlým jednáním se zachraňuji a jen smutně přihlížím zkáze mého krásného nového auťáckého frajera. 

   Potlačuji dramatickou představu a zastavuji u krajnice. Žhavím mobil. Vychrlím na tátu problém. Naštěstí je zvyklý řešit tyto situace (nikdy nepřestanu děkovat osudu, že ho mám :-) ). Nařizuje zapnout topení na plné pecky, otevřít, co se dá a chladit. Se dvěma zastávkami na cestě cirka 4km dlouhé nakonec šťastně dojíždím do cíle. Zpět už ale můj "Frajer" cestuje na nákladní ploše odtahového vozidla. Smůla prostě nemá konce.

    V pátek jsme nachystaní na hlídání vnoučka, leč smolné období nekončí :-(. Dominik dostává teploty, vypadá to, že všechno bude jinak. Teploty se umoudřily. Dominik v pátek přijíždí. Užíváme si víkend. Eliška a Evka zatím bojují na MR v agility. Tady se k nám štěstí opět nakloní. Evka s Torinkou vybojují v družstvech titul druhých vícemistrů republiky. Máme obrovskou radost a jediné, co si přejeme, je, aby se všichni ve zdraví vrátili.

    Smolnému období naprosto rozumím. Je to osudově promyšlený životní záměr. Neprožít jej by znamenalo myslet si, že mě v životě nemůže nic omezit, zastavit, naštvat...O to více si vážím chvil, které mě z takto nastražených šlamastik dokážou dostat. Nelze to vyjádřit jinak než že jsem neskutečně vděčná. Za ty situace a ještě více za jejich vyřešení.