SVOJANOV

 Tábory mě provází od dětských let. Snad jen přívlastek "pionýrský" jsem  vyměnila za "psí". Dodnes si ve vzpomínkách dokážu vybavit "stanový odér"-směs vůní i pachů. Přírodní zemitost, představovaná trávou a dřevem, mísila se zde s jistou zatuchlinou a vlhkostí stanu s podsadou. Představa jednoho kufru pod dřevěným kavalcem mi ještě dnes nahání husí kůži, stejně jako vzpomínka na lamentující nebožku maminku, když objem mého zavazadla se po pobytu smrskl na polovic, přičemž chyběly ty nejfajnovější kousky svršků, či botů. Vzpomínám na  ranní nástupy, spojené se vztyčováním vlajky, denními rozkazy i budovatelskými hesly dne. Na noční hlídky, táborové hry i táboráky, zpěvy při kytaře, bobříky odvahy a dětské lásky. Postupem času jsem se z copaté pionýrky stala táborovou vedoucí a posléze i dospělou tábornicí v compusech poněkud jiného charakteru. Účast přijímám se svou smečkou, jejíž jednotlivé členy zde cepuji, ale také jim dopřávám všeho, po čem jen jejich psí srdce prahne.

    V letošním roce jsem opustila model mnoho let se opakujících skvělých větřkovických agility-táborů a ve snaze vyzkoušet něco nového jsem se přihlásila na mezi pejskaři známý Svojanov. Zdejší tábor je přímo šitý na míru všem těm, kteří jsou se svými pejsky aktivní a zároveň si rádi vyzkouší vícero z množství existujících psích sportů. Velmi jsem usilovala o to, aby tento tábor se mnou absolvoval i můj muž, který po "přičichnutí" k dynamickému dogfrisbee překvapivě neprotestoval a ochotně nechal vepsat své jméno do přihlášky. Představa, jak budeme celá rodinka s pejsky trávit společné táborové chvíle, mě nadchla a zřejmě jsem se nechala příliš unést touto lákavou představou, že neklapnutí plánu mi přineslo jisté zklamání. Naštěstí jen malé, protože muže nahradila má druhá dcera s osvojenou vořeškou Keysi, takže přívlastek "rodinného" pobytu zůstal přece jen zachován.

     Prostředí tábora mě uchvátilo na první pohled. Okouzlující příroda lesů a luk, citlivě proložena minimem chat, jen vzácně křižována dopravními prostředky. Za každý nádech dostávám  obrovskou pochvalu od svého, ostravským ovzduším notně zhuntovaného, pajšlu (pajšl = plíce, pozn. autora), který si lebedí. Těch usměvavých  pejskařů okolo...člověk mého ražení by se mohl snadno domnívat, že octl se v Ráji.

     Chatka, v níž jsme fásli ubytko, sice rajskými požitky neoplývala, leč jistou dávku romantiky jí přesto upřít nebylo možno. Její pohostinnosti jsme využívaly stejně jen ve vzácných chvílích klidu - odpoledního a nočního ( i když o tom nočním jsme si při bujarých pařbách osazenstva sousedících chatek mohly nechat jen "zdát").

    Ze všech možných nabízených aktivit  si volíme tyto: poslušnost, agility, mantrailing, jednou  absolvujeme lekci stopařskou, vyzkoušíme  si coursing a poučení získáváme ze  tři zajímavých přednášek. Stále však ještě zůstává spousta aktivit, které  s Annie necháváme ladem. Přece jen jsem přijela psici i sebe  cepovat, bavit, ne odrovnat.

     Z lekcí poslušnosti odcházím v prvních dnech "jak spráskaný pes". Je mi totiž taktně a ohleduplně naznačeno, že jsem tím faktorem, který z psice dělá nevychovaného spratka. Ve své hlavě si buduji přesvědčení, že jsem zralá vychovat tak akorát plyšového psa :-(. Problému se ale stavím čelem a odhodlaně pak den co den nastupuji s Annie na poslušnostní buzerplac, abych napravila v její výchově, co se dá.

     Po  poslušnostním drilu nás čeká dopolední agilitění. Zde se pod Eliščiným vedením statečně pereme se všemi nástrahami krkolomných parkurů. O hodinu později se už s Annie plahočíme lesem vzhůru do kopce, abychom stihly MANTRAILING. O existenci disciplíny s tímto tajemným názvem jsem před Svojanovem ani netušila. Stačila však osobnost zapáleného chlopka Luboše s jeho skvělým bloodhoundem Casinem, jeho ukázky práce a přednáška, abych v dalších dnech pronikala do tajů disciplíny pravidelně dvakrát denně.

     Na tomto místě bych se ráda rozepsala o jedné z akcí, prezentující mantrailing v praktické ukázce. Jednoho táborového odpoledne je vyhlášena akce- ukázka nalezení uneseného dítěte. V ohlášenou hodinu se před místním pajzlem schází poměrně početná skupinka "čumilů", aby si průběh hledání dítěte psem nenechala ujít. Z pajzlu je rodičům, dobře se zde bavícím u půllitříků vrtěného, zákeřně uneseno tříleté dítě. Těm zůstává jen jeho kočárek a oči pro pláč. Přichází však zachránce Luboš se svým Casinem a spouští pátrací akci. Obrovskému bloodhoundovi s krásnými ušními "plandáky" a zdánlivě smutnýma očima zašermuje před čenichem kočárkem a poté nechává očichat truchlící rodiče a částečně i některé čumily, to proto, aby pes jisté pachy předem eliminoval a vypreparoval si jen ten pravý ořechový. Začíná pršet. Nad hlavami diváků se objevují deštníky. Casino se zkušeně odklání od očichaných "objektů" a dává se neomylně na cestu. Dlouhá stopovací šňůra v rukou Luboše je vmžiku napnuta, proto je třeba zrychlit tempo, ať psovi stačí. Ovšem s spolu s Lubošem i my všichni čumílci. A tak rekreantům v chatách, které úprkem míjíme, se naskýtá nebývalý pohled hodný divákům němých grotesek. V čele tlupy obrovská psí obluda, za ní na šňůře vlající chlopek v pláštěnce a gumákách a  jemu v patách tlupa asi třiceti klusajících postaviček s deštníky nad hlavou. Běžíme po louce, poté se stáčíme na asfaltku. Běžíme, co to dá, ať nám psisko nezmizí z dohledu a my můžeme být  svědky  slavnostního okamžiku, kdy pes nebohé unesené dítě nalezne. Řidiči si klepou na čelo, když vyhýbají se klusajícímu davu obloukem. Nakonec  vše dobře dopadá. Dítě je nalezeno v jedné z okolních venkovních putyk a dav odměňuje výkon psa i psovoda potleskem. Druhá ukázka následovala o několik dní později. Jednalo se o hledání bez stopovacího postroje, jen tak "navolno". Objekt hledání vybíhá příkrou sjezdovku naproti, to abychom nemuseli klusat, ale vše viděli jako na dlani. Náhoda nám do cesty přihrává vetchou stařenku, která se nic netušíc vydala sbírat houby do stejných míst, kde se ukryl náš figurant. Už už vidíme, jak bábrli odváží "rychlá", když ušatý bloodhound ji přijde svým vlhkým ňufákem očichat. Naštěstí je dáma zřejmě zvyklá v daném prostoru na zvýšený počet psů a zůstává klidná a vyrovnaná, když Casino mohutným fučením vylučuje ji jako hledaný objekt. Ten se ukrývá jen o kousek dále, v blízkém mlází. Opět potlesk, slova chvály a uznání :-D.

   Naše mantrailingové počínání  mělo logicky jen motivační rozjezd a bylo jistým symbolickým "přičichnutím" k nové psí aktivitě. Ač na první "lekci" jsem přišla absolutně nepřipravena ( bez postroje, nezbytných krabiček s dobrotami, vrtáku k upoutání), postupně jsem získávala představu co a jak a tréninky se mi velice zalíbily. Škoda jen, že než jsme se stačily pustit do nějakých větších "akcí", byl tady konec tábora a s ním asi i roční přestávka, než pojedeme na tábor znovu. Dlužno dodat, že všichni pejskaři, kteří se konkrétně v okruhu této disciplíny pohybovali, byli úplně úúúžasní. Vstřícní, milí, přátelští (ale to  platilo i pro jiné disciplíny). Za rok, dožiju-li :-D, určitě navážeme...

   Čas nám  rychle plynul. Táborový život byl zpestřen soutěžemi, zábavou a také táborovým ohněm, u něhož jsem pějící a křepčící  vydržela až do pozdních nočních (či časných ranních?) hodin, ač dcery ulehly ke své večerce už okolo desáté :-D. Jinak ale dcery nebránily se občasným návštěvám blízkého pajzlu, kde jsme si dopřávaly pivíčka, limonád či sladkých pohárů.

  Poslední den pobytu byl ve znamení závodů a soutěží. Tunýlkový závod jsme s Annie doběhly sice diskvalifikované, ale zato rychle a se spopkojeností . Když jsem se pak v rámci jiné soutěže "změnila ve psa" a se zavázanýma očima prošla dle navigace mé spolusoutěžící Petry parkurem, vybojovaly jsme v poměrně velké konkurenci hezké 3. místo.

  Tábor ve Svojanově mě rozhodně nezklamal. Před organizátory, v čele s paní Stáňou, pomyslně smekám a už dnes jsem rozhodnuta, kam zamíříme s Annie příští rok :-D

Takto jsme běhaly ZDE