TAK TROCHU JINAK

     Dvanáct let sepisuji historky, které mám možnost zažívat s mými milovanými psy. Radost a pohoda v duši mi přifukují do pera lehký, jemně humorný tón, jehož se snažím využívat i při líčení situací ne tak veselých, jak se poté možná zdají. Avšak psát lehkým perem v nelehké době je pro mne úkol nadlidský. Kdo jen trochu vnímá, co se děje, kdo není lhostejný..., toho běh dění  semele. 

   Chlupatí kamarádi museli vyměnit častou drezúru za každodenní "lesní terapii". Ta jediná dokáže mi přinést aspoň na chvíli vnitřní klid. Bloumáme spolu po lesích a loukách, já mluvím o všem, co mě trápí (pouze když potkáme jiného návštěvníka přírody,  zmlknu :-D ), psice neposlouchají, asi si myslí své, bezstarostně nasávají všechny zajímavé zvířecí pachy, co jen jich les může poskytnout a je nám spolu hezky. 

     Tréninků se tak úplně nezříkáme, vím, jak je obě milují, jen můj diář zaznamenává daleko více tzv. volných políček. Terapeutických odpolední. Na občasném tréninku pak  mívám dvě "hujerky", jež se mi snaží splnit každé přání. Veškeré případné chyby zůstávají na mé straně. Závodní ambice se ale záhadně  někam vytratily.

       Ale jak se moudře říká...na všem špatném hledej i něco dobrého, všimla jsem si, že v tomto vnímání světa nejsem rozhodně sama. Spousta lidiček, ovlivněno dobou,  ponořila se do sebe a jala se pracovat na svém zdraví a kondici. Sport je, stejně jako příroda, velký lékař. Všechnu negativní  energii dokáže přetavit na tu pozitivní. Sic jen na časově omezenou dobu, avšak každá sekunda se počítá. 

     Už v  dětství jsem měla pohyb ráda. Od dětských honiček, her na retro klepáči, kolečkových bruslí, přes již cílenou gymnastickou či taneční průpravu až k dnešnímu sportování. Velkou měrou k mé pozdněvěké sportovní kariéře přispěla kolegyně pejskařka a kamarádka Vlaďka. Zbožňuji nadšence, nejlépe kapku prdlé (Vladi, Verčo a paní kolegyně promiňte), kteří tu svou věc povýší na stupínek nejvyšší a tomu podřizují vše ve svém každodenním životě.  Mezi takovými bylo mi vždy nejlépe. Ať už to je má dlouholetá kamarádka "paní kolegyně", pejskařka a spřízněná duše Veronika nebo  Vlaďka. 

                                  S paní kolegyní v přírodě

                                  Jedeme vystupovat s Verčou

                          Vlaďka je obrovský sportovní nadšenec. 

              První  závan jejího vlivu bylo pořízení chytrých hodinek. 

    Tímto okamžikem jsem se stala naprosto dobrovolně a s neskrývaným nadšením jejich otrokem. Snažím se plnit denní limity, běhám, chodím, oddávám se cyklistice, koloběžce, sleduji hodnoty tepu, dechu...no prostě sportuji, jak jsem ještě nikdy nesportovala. Místy to už docela bolí, leč...co bolí, to sílí...a navíc... 

     Moje babička se dožila 93 let. V 91 letch si nešťastně zlomila krček kyčelního kloubu. Od té doby byla upoutána na lůžko. Babička byla aktivní žena. Ne tedy, že by vybíhala na kilometrové trasy nebo byla pečená - vařená v posilovně, to opravdu nikdy. Přesto - měla spoustu zájmů a neustále trajdala. Jednou, bylo to už blízko jejího konce, mi prozradila své velké přání: "Víš, Evičko, co bych za to dala, kdybych se tak mohla na chvíli proběhnout po louce..!" Mám tu větu stále v uších a tak moc jí rozumím. Je jako můj hnací motor. Proto dnes užívám každé sekundy, kdy to jde a mohu se hýbat. 

     Koncem ledna jsem prodělala omikron. Průběhem rýmečka. V jakémsi "chytrém" článku na internetu jsem se dočetla, jak i přes lehký průběh nemoci měl by pacient dodržovat snad i několik měsíců bez jakéhokoliv sportování, neboť by toto mohlo mít na organismus vážné důsledky. Doslova mě to rozčílilo. Jsem typ člověka, který jakmile vycítí jakýkoliv nesmyslný tlak, zpozorní a často se  zatvrdí. Jak může nějaký redaktor psát o důsledcích za několik měsíců, když sotva několik měsíců je zde omikron samotný. A vůbec...kde zmizely všechny ty články nabádající k zdravému životnímu stylu? K pohybu a sportu...?  Místo  hysterie kolem nefungujícího očkování  mělo by být nabádání  k zásadám zdravého stravování a pohybu  na denním pořádku. Ale možná dobře. Ponoukaly -li by mne podobné články k pohybu dnes a denně, možná bych se dle své zásady tímto tlakem zatvrdila a se sportem by byl konec! A to by byla chyba!  

 Proběhnout se, udělat něco pro sebe a zároveň pro druhé, to se mi stalo oblíbeným počinem  

        Pro co všechno jsem už (většinou i s parťačkou Koky) běžela

                      I táta mi občas udělá parťáka <3

                              Mějte se fajn, jdu si vyjet na kole :-)