TRUTNOVSKÉ SNAŽENÍ NA MISTROVSKÉ ÚROVNI

         Září mělo býti tím měsícem, kdy jsem dospěla k dalšímu, pro mne velmi významnému, posunu uvnitř sebe sama. Ještě teď mi hlava nebere jaká vyšší moc mě dokázala ovlivnit natolik, že jsem absolvovala kvalifikační závody na Mistrovství republiky v agility a s Koky se nominovala. Když už jsem ve světě agi a hlavně sama v sobě došla tak daleko, bylo by k těmto okolnostem  až neuctivé, hodit tuto výzvu za hlavu. Nikdy bych nepomyslela, že ve svém běhání pro radost dokážu dojít k závodu tak významné úrovně. 

     V koutku duše mi seděla pochybnost, zda budeme mít v konkurenci těch nejlepších co předvést. Odhodlány k podání těch nejlepších výkonů, nasedáme v pátek před mistrovským víkendem do Eliščiného fára a v kabině s dcerami a smečkou pěti psů vydáváme se na cestu do vzdáleného Trutnova.  Zatímco ostatní účastníci mistrovství ze zdejších končin už zabydlují své dočasné trutnovské příbytky, soustřeďují svou mysl k víkendovým výkonům a chystají se k dlouhému posilujícímu spánku, naše výprava se teprve prokousává cestou z rodného  města. Pátek před avízovaným slunečným víkendem je na cestách rušno. Snad by cesta uběhla v klidu a pohodě, nebýt navigace, domnívající se, že je 1. dubna. Zřejmě pod tímto dojmem nás z dálnice posílá na podezřelou silnici, takže brzy místo v proudu fičících auťáků se přiměřenou rychlostí pohybujeme po cestách  sevřených poli a lesy, předjíždíme cyklisty, kodrcáme se po okreskách  a spásně hledáme v navigaci dobu dojezdu do cíle. Ta dotahuje aprílový žertík k dokonalosti. Cílový čas nemá příliš daleko k půlnoci.

   Řidička Eliška se statečně pere s nehostinnou trasou. Chvíli ještě konverzujeme přes mobil s částí naurácké výpravy, která si už hoví v kanafasu, posléze však tato odebírá se k sladkému spánku, zatímco my máme před sebou ještě skoro dvě hodiny štreky. 

        Než nataháme do hotelu  bágly, klece, zabydlíme psy a provedeme nejnutnější hygienu, je půlnoc. Spolunocležnice Katka má z veselé "kulturní vložky" uprostřed noci neskrývanou radost. 

  Ráno už spěcháme na prezenci. Nad travnatou plochou hřiště se po ránu rozkoukává slunce. Brzy to pěkně rozbalí a rozbaleno ponechá po celé dva mistrovské dny. Okukujeme vznikající parkury a zdravíme se se známými agiliťáky. Sobota má na programu soutěž družstev.  Mám ty nejlepší parťačky. Abychom parťáctví náležitě podtrhly, oblékáme si závodní trika. Stávají se z nás DRUŽSTEVNICE. 

 Začínáme jumpingem. Vypadá zapeklitě, ale na tu hrůzu jej zaběhneme důstojně. Až na tu diskvalifikaci :-D.  Ta přichází jako důsledek setiny sekundového zaváhání. Málo otevřené rameno vyvádí Koky na skočku z nesprávné strany. Ale nic neopravuji a zanechávám v Koky ten nejlepší pocit z krásného běhu. 

     Družstevnice pak jedním čistým a dvěma běhy s chybkami ocitají se někde v polovině výsledkového pole. Diskvalifikace mě mrzí, ale co už. Naštěstí si s Koky  napravujeme reputaci čistým během agility a přispíváme naším výkonem k hezkému sedmému místu DRUŽSTEVNIC. 

    Unavené se přesunujeme do hotelu. Odměníme psy plnými miskami a po nezbytné hygieně si jdeme také naplnit žaludky do místní pizzerie. Tento večer pojímáme  opravdu odpočinkově. Chrníme ještě před devátou. Ve tři hodiny ráno se však psi začínají povážlivě vrtět. Vypadá to na akutní potřebu venčení. "Jako jedna žena" vstáváme svorně všechny čtyři (tou čtvrtou je Katka se svými dvěma psími kousky) a v negližé, se sedmičlenou smečkou vycházíme před hotel, který sídlí uprostřed města. Řidičům a flamendrům, vracejícím se z "tahu" , se pak naskýtá nevídaný obrázek. Postavičky v pyžamu, některé s gumáky na nohou, opleteny vodítky, křižují veřejné travnaté plochy svítíc si přitom  mobilem a sbírajíc ...no, však víte co :-).

  V neděli běžíme každý sám za sebe. Začínáme agility. Parkur je zapeklitý a doběhne jej málokdo. O to více mě mrzí, že i tady drobná chyba rozhoduje o diskvalifikaci. Tentokrát to nebylo zaváhání, ale spíše podcenění. Špatně provedená "záda"  vynáší Koky mimo požadovanou skočku. Ač si chyby všimnu, nestihnu už zabránit překonání skočky špatným směrem.  To mrzí. Ale ve zbylé části parkuru aspoň stihnu pobavit diváky zapomenutím parkuru. Za Áčkem se zapíchnu a prostě....nevím...Diváci na mě volají, rozhodčí gestikuluje (německému navigování bych stejně prd rozuměla :-D), ale stojím jak píchlé kolo a "okno" jako prase :-(. Přišlo mi to jako věčnost, ale  nakonec mi "naskočilo" a my probíháme cílem. 

   Posledním během závodů byl jumping. Vypadal hezky, zaběhnutelně. Přesto i tentokrát jsem nedostatečně tělem naznačila oběhnutí skočky a tak i při tomto běhu zazněla diskvalifikační píšťalka. Aspoň jsme tedy fandily našim šikovným holkám - Elišce s Night a Evce s Ličinkou. Poslední jmenované podaly na poměrně krátkou dobu závodění parádní výkony.

     Dobojováno. Mým cílem bylo předvést důstojné běhy. To se snad povedlo. Tři minichybky přinesly tři diskvalifikace. Možná ještě lépe ovládnout trému, možná ještě více soustředění...toť úkoly pro příště. Tedy pokud se poštěstí. A pokud ne, nevadí, děkuji, že jsem mohla být u toho, být součástí a zažít MČR na vlastní kůži.

Dodatek:  Odešel mi starý počítač. Měl program, kterým jsem komprimovala fotky a ty pak dávala sem na stránky. A teď jsem ztracena. Než se dopracuji k nějaké náhradě, budu mít texty bez obrázků :-(.