V NOVÉ ROLI

     V zimě roku 2019 povýšili jsme s tátou z role rodičů na  prarodiče. Titul "pra"rodičů (byť s předponou evokující třeba "pra"věk) přijímáme s hrdostí.

 Rozplýváme se nad mrňousem, opečováváme jej a s láskou, tu a tam  jej rodičům pohlídáme. Dosud jsme fungovali jen jako hlídači psů, dnes je nám svěřováno lidské mládě s důvěrou v náš zodpovědný přístup. 

     Největším nepřítelem byly pro mne zpočátku všechny ty technické výdobytky, které naše generace neznala. Chůvičky, hlídače dechu, důmyslné upínací systémy do kočárku, sedačky, stoličky...o hrajících, zpívajících a pohybujících se hračkách ani nemluvě. Jak tele na nová vrata hledím na změť řemínků, karabinek, tlačítek a v marné snaze toto použít pak stejně potupně škemrám o pomoc  mlaďochů. Oč jednodušší bylo "netechnickým typům" matek asistovat dítěti v růstu za doby mého mládí. Pokojný spánek našich dcer hlídalo ucho na dveřích, v kočárku stačilo zapnout řemínek kšírů, jednoduchým manévrem složit sportovní kočárek, rozpohybovat autíčko na setrvačník. Vývoj však jde neustále vpřed a je třeba chtě nechtě době se přizpůsobit. Absolvovala jsem několik náročných technických školení  a dnes to nejnutnější zvládnu. 

   Jestliže dříve přijeli mladí na návštěvu s taškou přes rameno, dnes k nám spolu s dítětem přestěhují půl jeho dětského pokojíčku, čtvrt své koupelny a kuchyně. Jsou zodpovědní. Nic nesmí chybět. Pod dojmem, že obsahy objemných zavazadel jsou psího zaměření, provádí smečka hloubkovou kontrolu svými zvědavými čumáky. Až na několik pachově  zajímavějších objektů však zklamaně upouští od dalšího výzkumu. 

    Brzy je byt plný všelijakých věcí nezbytných k péči o dítě a jeho zdravý rozvoj. Plíny a dupačky, trika, štramplíky, tepláčky, ponožky, mastičky, vlhčené ubrousky, pudr, lahvičky, krabičky, skleničky, lžičky, hračky a dudlíky...prostě jeden velký bimbajs. Najít cokoliv je spíš věcí náhody než sáhnutí "na jisto". 

         Dítě je rázem středem psí pozornosti. Když byl Domča ještě omezeně pohyblivé miminko, nakukovali s neskrývaným zájmem do kočárku či postýlky, nasávali neznámý (někdy pro ně velmi příjemný živelný  :-D) pach. Dokud byl Domčův krok ještě vratký, byli nejdivočejší členové smečky omezováni v pohybu, neboť jejich překotný výběh např. na zahradu mohl býti zdraví ohrožujícím manévrem. Dnes  Dominika věrně doprovázejí, kam se jen hne. Je totiž zaručeným zdrojem zábavy, když odhazuje ochotně míčky či jiné předměty a hlasitě se řehní, jak se mu v psích mordách vrací. Nejen hra je však důvodem jejich bezmezné lásky k prckovi. Jeho ruce a pusa voní stále nějakými dobrotami. A on opravdu není lakomý. Štědře častuje psí kámoše vším, co má. Pokud ovšem náhodou není ochoten se rozdělit, psiska se šikovně obslouží sama. A Domča je kámoš. Nežaluje ani hlasitě neprotestuje, takže krádeže zůstávají nepotrestány. 

     Jeden  červencový pátek nám byl Domča svěřen rodiči k víkendovému hlídání. Nejdříve jsme si to porajzovali po lesních cestičkách, pak jsme na zahradě do nádoby s vodou naházeli bezpočet kamínků, což je Dominikova nejoblíbenější hra, zdlábli jsme lehkou sváču a namířili si to s kočárkem na stadion kouknout na dědu, jak řádí s tenisovou raketou. Zhruba dvacetiminutovou cestou snad tisíckrát odpovídám na zvědavou otázku : "Co to je?" Je to vždy totéž - POPELNICE, leč malý vykuk jakoby nemohl pojem udržet v hlavě, ujišťuje se raději co 10 kroků.Jsem docela ráda, když popelnice s příchodem na stadion mizí a hošík  se zaujatě zadívá na chlopky poskakující po  tenisovém kurtu. O to zaujatěji, že mezi poskakujícími chlopky zaměří dědouše. Sledování však netrvá dlouho. Obloha se pokrývá černými, zlověstnými mraky. Zdá se, že půjde maximálně o několik minut než vypukne pořádná bouře. Nezbývá než nasadit vysoké tempo a snažit se blížící se bouři utéct domů. 

     Cesta vede docela prudce do kopce. Jde to ztuha, ale obava z průtrže s malým Dominikem v kočáru obzvlášť dělá divy. Doma jsme za 9 minut -  vypadá to na světový rekord. Sotva za námi zaklapnou dveře, divoké staccato kapek rozezvučí okenní parapety ve zběsilém rytmu. První blesky osvětlí zšeřelý pokoj. Jsme sice doma v teple a suchu, nastává však jeden docela zásadní problém. Výpadek elektřiny. Do toho začne trojčit Annie, jež má z bouřek panickou hrůzu. Přilepí se mi k noze a nepřipouští možnost, že by má noha samostatně třeba odešla hledat zdroj světla. S Dominikem na rukou samozřejmě. I další psiska jsou nesvá, moc nechybí, aby se mi přilepilo další z nich k druhé, zatím volné, noze. Hrabu v šuplíku v marné snaze najít svíčku. Mezitím stavím na plotnu hrnec s mlékem, abych malému připravila večeři. Annie sem tam sklidí nešetrný políček, jak se dobývám ke špajzce. Naštěstí slyším klapnout dveře. Táta je tu. Mokrý jak vodník Česílko. Na kole vytvořil jistě také světový rekord v jízdě do vrchu. Spolu s ním vstupuje do domu k mé velké radosti i elektřina. Nalezené svíce však ponechávám v pohotovosti. 

    Česílko se přesouvá rovnou do svého vodního živlu a ulehčuje mým rukám od Dominika. Ten nadšeně sdílí vodní živel s dědou. Neopomene mu vodu hned ze startu "ochutit" vypuštěním močového měchýře. Zatímco se kluci rochní, bábrle klohní kaši, připravuje postýlku a propriety k vysušení voňavého drobečka. Za okny stále burácí hromy a blesky předvádí impozantní světelnou show. Impozantnost je však věcí názoru.  Zejména Annie by se bez ní mileráda obešla. Už vidím tu noc. Vystrašené psisko se v těchto letních nocích s bouřkou strachy dělí s námi o postel...tedy pardon...my se milostivě dělíme s ním!

     Než Dominika vysuším a obléknu do nočního úboru, táta připravuje stoličku a pouští pohádku na dobrou noc. Oblíbeného krtečka a mou nejoblíbenější z pohádek: Krtek a medicína. Dominik statečně zfutruje misku krupicové kaše, zamává populárnímu hmyzožravci na dobrou noc, dá pusu dědovi  a tisknouc k sobě malého plyšového delfínka, jenž v postýlce nemůže chybět, je odnesen bábrlí do hajan. Pod vlivem všech těch rušných odpoledních akcí do 10 minut usne jako pařez. O hodinu později přibydou pařezy další dva. Spíme tvrdě až do rána.