V zdravém těle zdravý duch

Končí poslední ze série oslav tátovy padesátky. Hosté vyklízejí pole, my uklízíme hory nádobí a mě hryže svědomí. Když si představím těch majonézových chlebíčků, mastných hospodských brambůrek ( ty mám úplně nejraději), všechny ty tyčinky, krekry, buchty a sladké nápoje, všechny ty přípitky a pohodlné sezení u nekonečného kecání, co jsme během několika víkendů museli absolvovat, ani se nedivím tomu, že se cítím jako veliký balón, nakynutá buchta nebo vepřík před porážkou. Nepatřím k úzkostlivým zastáncům racionální stravy, ale tátova padesátka byla, skoro by se dalo říct, jakékoliv racionální stravy popřením. Mezi cinkáním mytého nádobí (stále ještě myčku tvrdošíjně odmítám :-) ) rodí se mi v palici nápad, kterak svému černému svědomí alespoň do jisté míry ulevit. Sotva se ráno probudím, vklouznu do tepláků, obuji sportovní obuv a vyrazím si zaběhat. Naštěstí je u nás dcera Evka, která se běhání docela věnuje a bude tudíž tím správným "donucovacím" prvkem v případě, že bych si snad chtěla své rozhodnutí rozmyslet. Kupodivu mne snaha o nápravu stravovacích hříchů přes noc neopouští a ráno už čekám až se probudí má joggingová společnice. Tepláky, tenisky a jde se na věc. 

Vybíháme přes louku laskavou trasou "z kopečka". Snažím se u běhu vypadat důstojně, myslím na srovnané tělo, vnímám nohy, ruce, snažím se dýchat pravidelně do kroků. Cítím v sobě energii a velebím chvíli, kdy mne tato myšlenka, jít si zaběhat, napadla. Evka běží pomaleji, dobrých 30 m za mnou, vedle ní cupitá její Keysa. Už jsme u rybníka. Jen tak úkosem se kochnu krásou barevných stromů odrážejících se na vodní hladině a běžím dál. Cesta vede chvilku rovně, pak však začne nabírat velmi mírné stoupání. Začínám cítit nohy. To mne překvapuje. Dosud vždy jsem nohy zvládala s přehledem, horší to bylo s pajšlem (plícemi- pozn. autora). Na ten však také záhy dochází. Pravidelný rytmus dechu je v háji, jsem ráda, že to vůbec nějak udýchávám. Spoléhám na druhý dech, na který čekám jako na smilování boží. Přece jen na mé poměry běžím už dlouhou trasu bez zastavení. Evku mám stále v zádech. Když doběhnu na lesní cestu, zastavuji (zástěrkou mi je pomalé tempo dceřina běhu) a čekám. Evka přibíhá vzápětí. Také na pár sekund zastavuje, ale chvíle je tak krátká, že nemám čas ani pořádně vydechnout a už se běží dále. Jedinou mou záchranou je, že cesta se opět mírně svažuje. Frajersky předbíhám Evku a nabírám ztracený dýchací rytmus. Nohy se však už neodráží tak hbitě, naopak kapku "dřevění" a jestli mé tělo působí při běhu esteticky, to mi začíná být úplně "šum" a "fuk". V hlavě si vytvářím cíl k dalšímu malému odpočinku. Trasa k němu čítá tak asi ještě 300 kroků. Nebýt se mnou dcera, zřejmě bych se na to vykašlala. Nemohu ale před ní vypadat jako bábovka, naopak velmi se snažím konkurovat jejímu mladému svěžímu kroku. Stojí mne to mnoho úsilí, ale vyhrávám sama nad sebou a nevzdávám to. 

Cesta se stáčí zpět. V místě, kde vede kolem louky, volím zkratku přímo přes ni a obírám se dobrovolně o nějakých 150 m tréninku. Situace však začíná být mírně kritická. Nafoukalo mi do uší a ty mě začaly bolet až uvnitř hlavy. K dřevěným nohám a nestíhajícímu pajšlu teď ještě tohle...Mám ale před Evkou náskok, tak si můžu nenápadně odfrknout. Přesvědčena o tom, že mě nikdo nevidí, vyplazuji jazyk a s hlasitým funěním koulím očima. Najednou periferním viděním zaregistruji jakýsi pohyb v houští mezi stromy. Už už se začínám stydět za svou uvolněnou relaxaci v představě, že mezi stromy objeví se postava houbaře optimisty, věřícího v alespoň  nějakou letošní úrodu, nedej bože, aby to byl některý z našich sousedů. Není to houbař ani žádný lidský návštěvník lesa. Zpoza mohutného buku na mě poulí oči srnka. Takovéto počínání u lidského návštěvníka lesa snad ještě neviděla, proto věnuje mi několikasekundový pohrdavý pohled než ladně odskáče do hlubin lesa.Jsem zpocená až na zadku. Nestačí nohy, pajšl a uši, přidává se  tlačící teniska. Levý palec hlásí bolestivý otlak. Evka mě dohání a stoupák, který následuje, s Evkou jdeme. Nemluvíme. Přemýšlím, zda bych dokázala toto absolvovat i druhý den anebo ještě vůbec někdy. Pro tuto chvíli docházím k přesvědčení, že už zaručeně nikdy.

Dáváme se znovu do klusu. Závěrečných asi 500 metrů udýchávám klidně, ale na protnutí pomyslné cílové pásky se neskutečně těším. A je to tady. Zvládla jsem to. Mnozí by si po tomto mém popisu mohli myslet, že jsem běžela snad maraton, ale pro mne těch 5 kilometrů něco jako maraton opravdu bylo. Čas od času by si měl člověk stanovit cíl, který není tak úplně jednoduše zvládnutelný. Když to pak dokáže, dostaví se nepopsatelně krásný pocit zadostiučinění. 

Celý den jsem všechny své kroky po chvíli sezení rozjížděla jako čerstvě nastartovaný motor. Jak bude "motor startovat" zítra, toť ve hvězdách. Vím jen, že spát se mi bude skvěle. A také...po pravdě řečeno...opětovný nápad z běháním v budoucnu vůbec nevylučuji :-)