Ve víru tance

    Přes Veroničino naléhání skládat dogdancingové zkoušky, daří se mi je úspěšně bojkotovat. S věkem u mě sílí nechuť k jakémukoliv poměřování. Neznamená to ovšem, že bychom s Annie  "tancování" pověsily na hřebík. Právě naopak. Jen místo bodů od přísných rozhodčích sbíráme potlesk a jiskřičky v očích shovívavého obecenstva. Jak uspokojující pocit takto rozdávat radost. Před nedávnem dostaly jsme s Verčou pozvánku vystoupit na Odpoledni pro seniory v Odrách. Moc se mi tam nechtělo. Toho dne teploty šplhaly ke třicítce, kdo by se raději nevyplácl někde u vody? Do auta jsem naložila Annie se všemi rekvizitami, cestou přibrala Verču s Ernym a Biaggim a jelo se.  

   Když jsme dorazily na místo, slavnost už byla v plném proudu. Nebylo tu hlučno, neozýval se hlasitý smích ani mnohadecibelová hudba. Kolem malého "pódia" seděli na lavičkách vrásčité babičky a dědečci, někteří na lavičkách, jiní byli "pojízdní" a se svými vozíčky "parkovali" v těsné blízkosti předváděcího placu. Ucucávali sladké nápoje, zobali tyčinky, koláče a jiné dobroty. Společnost starouškům dělali jejich blízcí, o generaci - dvě mladší. 

     Sotva jsme se trochu rozkoukaly a aklimatizovaly pejsky, byly jsme vyzvány k vystoupení. Začínala Verča svou taneční sestavou v romanticky něžných hráškově zelených šatech.  V hledišti všichni  ztichli, v očekávání krásného kulturního zážitku. Po vydařeném romantickém vlnění jsme přišly na řadu my dvě s Annie. Vystoupení poznamenalo dlouhé čekání na spuštění hudebního doprovodu. Annie nechtěla pochopit, proč nemůžeme holdovat tanci a pohybu hned, ale zbytečně zdržujeme onen průběžný přísun pamlsků dlouhým otálením. Pro ukrácení dlouhé chvíle měla tendenci chodit očmuchávat okolosedící bábrle a působila nakvašeně, když jsem jí v tom povelově nepodpořila, ba právě naopak ji přísně  připomenula, kde že má čekat zahájení svého výstupu.  Konečně jsme se "zhluboka rozdýchaly". Začátek sestavy se vyvedl, výstup úspěšně vstoupil do prostřední části. Tam už Ann usoudila na nutnost zpestření. "Do náruče ti neskočím," četla jsem jí v šibalských očích. Tento malý nedostatek jsem zamaskovala, ale z výchovných důvodů jsem měla sto chutí tuto malou vzpouru uličnici neodpustit. Další problémek se vyskytl u švihadla. Tomu předcházelo aportování látkové mičudy. Annie se do toho "položila" natolik, že skákání se rozhodla pro dnešek vypustit. Marně jsem se snažila z její huby vypáčený látkový míč odložit na dostatečně odlehlé místo...Anninka jej vždy radostně přinesla, prahnouc po dalším aportování. I přes tuto pejsčí svéhlavost jsme sklidily velký potlesk. Ve druhém výstupu už Aninka plnila všechny své úkoly, pramenící z role, zodpovědně. Četla, balancovala na palici sklenici, skákala přes švihadlo, balila se do kufru... Také Verča s psími kluky zakončila spolehlivě. 

    Úspěch byl doslova hmatatelný. Postupně se u klece s Annie vystřídal velký okruh obdivovatelů. Pídili se po informacích o jim dosud nepoznaném plemeni, žádali  znovuprovedení některých cviků, přijímali Annie podanou packu, ti odvážnější i pusinku :-D. Jedna babička na vozíku, která vystoupení nestihla, projevila za opakované vystoupení tak velikánskou radost...až mě dojala.

   Ten večer se mi dobře usínalo. Náš výkon nebyl bezchybný, ale přesto jsem zažila pocit, jak málo je toto důležité. Po mnoha vystoupeních pro děti mohu není zodpovědně prohlásit, že ne děti, ale senioři, jsou tím nejvděčnějším publikem. Pozorné, usměvavé tváře, nesoucí si zážitek do mnoha dalších (možná i trochu stereotypních) dní. Pochvalný mail o tom, jak psí vystoupení staroušky potěšilo, opravdu hřál.

  Uplynulo několik týdnů a další dogdancingové vystoupení bylo tady. Hafiáda je věhlasná akce s tradicí.  Samozřejmě pro pejsky. Byly jsme s Verčou a našimi svěřenci čestnými hosty. Přítomnost mnoha pejsků na akci jsme moc nevítaly, ale koneckonců, co jsme na akci s tímto názvem mohly čekat, že? Bylo opět horko, což jsme rozdýchávaly v blízké říčce. Vystoupení bylo trochu specifické. Na Hafiádě se totiž představili soutěžící také v disciplíně psích kousků. Byli moc a moc šikovní, takže mohli kriticky posuzovat i naše vystoupení. Nebylo bezchybné, ale bylo od srdce předvedené, což snad šlo poznat :-).

   V Žabni na akci "Benátská noc", o dva týdny později uchvátila Annie moderátora natolik, že striktně vyžadoval její nekonečné pózování před objektivem. 
O ztížené podmínky se nám postarala paní kolegyně, která dostala do ruky mikrofon a doufala, že ji uslyší lidé snad až za devatero horami a devatero řekami.. . Když spustila svůj komentář, měla jsem pocit jako by vypuklo zemětřesení. Mnohadecibelový hlas, vycvičený lety pedagogického  působení, zesiloval mikrofon na nejvyšší volume, takže tabulky skel v oknech se povážlivě chvěly. Chvěla se i Andula, která si myslela, že je to nějaký specifický typ bouře. Když pominu stres, obávala jsem se o její sluchové ústrojí. Povely, které jsem vydávala, zanikaly v hlasitém hutorení paní kolegyně. Annie na mě dělala "psí voči" a snažila se mi odezírat ze rtů. Dost neúspěšně. 

    Před námi jsou ještě dvě nasmlouvaná vystoupení. Po nich dostane Annie zasloužené taneční prázdniny. Baletní špičky pověsí na nějakou dobu na hřebík, opustí taneční zrcadlový sál a zařádí si zase nějakou dobu na překážkách. Samozřejmě s paničkou.