Noci, kdy na obloze Měsíc kulminuje v celé své kráse a svým stříbrným svitem rozzáří zahradu, patří u mě, vzhledem ke kvalitě spánku, k těm méně oblíbeným. Jako by nestačilo Aninčino bantování kolem čtvrté, neboť dáma je již vyspaná a navíc se pověnuje spánku po celé dopoledne, tak paničko hybaj z postele :-) ! To víte, že se nedám tak snadno a snažím se různými prostředky Annie "domluvit", ale ač ji přistane na hřbetě polštář nebo bačkora, moc to nepomůže a navíc...spánek už je stejně víte kde...?! 

        Je tomu přibližně dva roky, co začal Annie eminentně zajímat Měsíc na obloze. Dokud je jen malý srpeček, její pozornosti v podstatě uniká, ale jakmile začne jeho tělo narůstat, přímo úměrně začíná narůstat i Aninčin zájem o něj. Je jeho velkou obdivovatelkou. Jasný měsíční svit ji přitahuje jako slepici pověstný "flus". Dle kalendáře pak mohu docela s přesností předvídat, kdy se vyspím málo (díky rannímu budíčku) a kdy skoro vůbec (to když  funguji jako vrátný nějakého nočního podniku). Třetí možnost...tedy, že bych se snad i vyspala dosytosti v současné době neexistuje.

        Únorová noc srazila rtuť teploměru do výrazně "mínusových pater". Jasný Měsíc, té noci zářící jak rybí oko, osvětluje zahradu skvící se v mrazivém objetí a vytahuje somnambuly z vyhřátých lóží. Ač somnambulem nejsem, přesto jsem z lóže nemilosrdně vytažena. Nejlepším přítelem člověka. Aninkou. Ráda by se totiž trochu pokochala tou krásou stříbrného světla. Škrábe na balkónové dveře. Chvíli dělám, že neslyším, načež škrábání nabírá na decibelech a je doprovázeno rytmickým stepováním drápků na plovoucí podlaze. Provedu tedy rychlý úkon otevření dveří ven a rychle vklouznu pod teplou peřinu, abych se  tam těch pár minut hezky zahřála. Jenže Annie to bere nějak moc rychle. Vrací se, sotva se zachumlám. V duchu se jí omlouvám, že jsem ji patrně podezírala neprávem z pouhé touhy po kochání. Ve svém seniorském věku už potřebuje konat svou biologickou potřebu častěji a vlastně je dobře, že ji nevykonala vedle mě v posteli. To jsem ovšem netušila, že za hodinu si bude chtít vypuštění ven zopakovat a pak ještě dvakrát. Poslední vypuštění trvá oproti těm předchozím nepoměrně dlouho. Nemůžu se dočkat až na poslední část noci zalehnu do svého pelíšku a nepřetržitě zdřímnu do budíku. Ale Andula nejde a nejde. Přivolávání už dávno postrádá svůj smysl a divoká gestikulace zase předpokládá sledování ze strany přivolávaného, takže nic. 

           Najednou ticho noci protne pronikavý štěkot. Lokalizuji jej někde u branky a jen tiše doufám, že nebude moc dlouho trvat. Mýlím se. Po pěti minutách se stávám  ženou činu. Přehazuji přes sebe deku a odhodlaně vyrážím do terénu. Několik kroků bosými chodidly po sněhovém poprašku mě dokonale probírá. Naštěstí jsou mé nohy na sněhové procházky trénované,  jen doufám, že zde někde nenakladla Annie před svým štěkeckým  výstupem  nějakou tu teplejší hromádku. Rychle obíhám dům a vidím, že Andula opravdu stojí zarytě před brankou a bezdůvodně štěká. Plácanec po zadku ji vrací do reality...jé..panička...! Místo aby zahanbeně odkráčela do tepla domova, pochopí fyzický útok na svou  zadnici jako rafinovanou výzvu k bojové hře. Co na tom, že ručičky hodin ukazují něco málo po třetí hodině...? Annie mě přískoky vyzývá k zapojení. To se jí nedaří, tak aspoň sama krouží zahradou a vypadá šťastně. A já se...věřte nebo ne...nezlobím. To je tak , když se senilita setká se senilitou. Seniorka Annie se mi před očima mění ve štěně a já rázem zapomínám na ledové nohy a spánek mizící v nenávratnu...Patrně také z jisté senility. Prostě jí tu spratkovitost odpouštím.

      Přesto ale doufám, že Annie nebude pokládat toto noční "extempore" za začátek nové tradice. Snad jí venkovní žaluzie, důsledně stažené až nadoraz, příští úplněk utají.