PROCHÁZKA S PANÍ KOLEGYNÍ A PEJSKY ANEB PAJZLOVÉ BLUES

    Několik dní zaslouženého podzimního volna rozhodly jsme se s paní kolegyní využít k malé vyvenčovací výpravě zdejším vřesinským okolím. To se v příjemném teple říjnových dní překrásně vybarvilo a vytvořilo tak nádhernou přírodní kulisu k našemu družnému "tlachacímu maratonu". V Kyjovicích , na konečné tramvaje číslo 5, jsme si to vyšláply po modré značce.

   Při minulé vycházce před několika lety jsme záhy tuto ztratily a došly jsme do cíle (proslulé zdejší putyky - poznámka autora) jen díky orientačnímu smyslu vycvičenému na vůni pivní pěny. Zpočátku soustředěné sledování značek se brzy proměnilo v zaujaté vykecávání s chabou pozorností. Když opět na stromech podezřele dlouho absentovala turistická značka modré barvy, usoudily jsme, že v "kufrování" jsme si daly repete. Jako na zavolanou se však na blízkém stromě náhodou objevila dřevěná šipka označující cyklistickou stezku. I přes nádherné počasí byla nulově frekventovaná, proto jsme se po ní vydaly vstříc  dobrodružství.

    Stezka nás vedla přes kopečky, vyšlapanými lesními cestičkami až nás dovedla na okraj rozlehlého obdělaného pole. Kráčely jsme spokojeny voňavou ornicí, když tu náhle z blízkého houští vyrazila srna. Cherry rázem hodila nově nabyté "dobré bydlo" za hlavu a s hlasitými nadávkami pelášila nebohou srnu lovit. Okamžitě se mi vybavila naprosto identická scéna asi tak dva roky stará, kdy v hlavní roli této dramatické akce byla Andulka. Ta se tehdy do pronásledování srny vložila celým svým srdcem (i hlasivkami), že na její návrat jsem si počkala třičtvrtě hodiny. V proběhlých minutách jsem viděla v představách myslivce se zbraní namířenou na Ann, Annie sraženou autem, zmítající se v pytláckých železných nástrahách a když už jsem hororové výjevy zaplašila, viděla jsem aspoň Annie zoufale bloudící lesem a marně hledající svou milující paničku.

  Cherry naštěstí pří"cherr"ně štěkala, takže jsem měla přehled o tom, že je stále naživu a plna síly k lovu. Když však po minutě štěkot utichl, znejistěla jsem a zvýšila "volume" svého řevu do těch nejvyšších hodnot. V té chvíli se zřejmě nad řevem pozastavila i samotná srna, bojovně se postavila zmatené Cherry, nakopla ji kopýtkem do široké hýždě..."Odveď si tu uřvanou babu...vás dvě jsme tady opravdu potřebovali..." Tak nějak se to pravděpodobně odehrálo, protože v momentě byla Cherry u mě. Místo "kartáče" dostala piškot a ještě s bušícím srdcem jsme pokračovaly v cestě. Cherry ovšem připoutána na vodítko. Vedle ní vesele hopskala kolegynina Adélka.Ta takto absolvuje všechny své vycházky. Po zážitku s ulovenou slepicí a následnou pátrací akcí, kdy zmizela okamžitě po odepnutí vodítkové karabiny, zůstává připoutána konstantně.

                                PANIČKO, VRÁTILA JSEM SE TI :-)

    Cestou často zastavujeme a rozhlížíme se po okolí. Je vskutku na co se dívat. Kdo by to řekl, že takový kousek za Ostravou může se takovýto pohled vůbec naskytnout. Fotíme jako zběsilé.

    Když pak zapadneme do příjemného vřesinského pajzlíku a objednáme si dvě vrtěné, po zdolaných deseti kilácích cítíme pocit naprostého blaha. Cherry způsobně uléhá pod lavici, avšak Adélka se teprve teď dostává do ráže. Jakožto vyhlášený "antipajzlák" častuje štěkotem všechny a všechno v okolí. Sympatické servírce kysne úsměv na rtech, avšak snáší to statečně. V celém lokálu jsou krom nás jen 4 obědvající hosté. Snad jen skutečnost, že patřím mezi místní štamgasty, působí jako polehčující okolnost, proč ty příšerné dámy s  uřvaným čoklem okamžitě nevyhodit.

              "PAJZLAČKA" (obrázek nahoře) a "ANTIPAJZLAČKA" (dole)

    Adélčiny "výštěky" zaznamenávají stále důmyslnější načasování. Jen co se jí podaří uklidnit nás natolik, že naše pozornost je ukolébána božským tichem, následuje mnohadecibelový štěk a za ním často salva spousty dalších. Podezírám toho malého prevíta, že čeká až kolegyně přiloží orosený půllitr k ústům, lačně začne lokat a..."teď"...část úžasné chmelové tekutiny stéká kolegyni po bradě, přistává na stole, kde tvoří malé kalužky, na ohozu, kde zase malé voňavé fleky a kolegyně (i vlastně celé okolí) v infarktovém stavu s přísností vysloužilého pedagoga napomíná Adélu. Trhá vodítkem, vrhá strachnahánějící pohledy, zatímco okolí "vydýchává" úlek. Situace se opakuje nesčetněkrát až začínám kolegyni obdivovat, že její pohled dosud postrádá nervový tik a její důchodcovské srdce dokáže bít rytmicky i po takovýchto šocích. Je sic věčně zabryndaná, rozezlená a "ve střehu", avšak vytrvale socializuje "antipajzláka" ve svém oblíbeném, takřka mateřském, prostředí.

     Když rozhodne se zjistit, jaký hajzlík má tento pajzlík, důrazně odmítám antipajzláka hlídat. Adélka tedy cupitá na hajzlík jako bodyguard s kolegyní. Putyku opouštějí hosté, kteří doobědvali a sklenkou šampáňa oslavili, že jim z úleku nad Adélčinými štěky nezůstalo sousto vzpříčené ve chřtánu.

                                 NĚCO TADY SMRDÍ :-(

  Servírce zůstáváme v lokálu jen my dvě a naše psice. Aby toho nebylo málo, zouvá si teď již uvolněná kolegyně své turistické křápy a větrá zapocená chodidla. Konečně máme kýžený klid k zapředení souvislejšího hovoru. Náhle paní kolegyně po vzoru ohařů zvedá frňák a zavětří v povětří. "Je tady nějaký smrad, paní kolegyně, necítíte?" pronese do nebývalého ticha. Pohlédnu úkosem dolů na čpící pohorky a odmítavě zavrtím hlavou. Touto milosrdnou lží prodloužím chvíli družného hovoru, takže v klidu a tichu dosrkáme svá pivíčka, zacvakáme a zvedáme kotvy k odchodu. Než opustíme náš plac, pohled pod stůl mi způsobí další (kolikátý už dnes?) šok. Z mých vzorovaných podrážek se pod stůl uvolnila asi tak tuna zaschlého bláta. Když se servírka nedívá, vrhám se pod stůl, kde se snažím sebrat alespoň ty největší kusy. Nerada bych v této útulné putyce byla dnes naposledy. Je to moc prima podnik :-).

  Před hospůdkou se s kolegyní loučíme  konstatováním, že naše vycházka jako obvykle NEMĚLA CHYBU!!!