Z FORMY

Už nějakou dobu se cítím jako oblíbená přistávací plocha pro kdejakého virového prevíta. Moje imunita, dlouhé roky téměř neprůstřelná, dostává v posledních 2 - 3 letech povážlivě  "na frak". Tak trochu to přičítám depresivně šmrnclé péči o nemohoucí  psí staroušky - nejdříve slepo-hluchou Hanku, teď chromajzlíka Neroška. Ani netušíte, jak moc Vám to bere energie. Ale je tu i jinak velká řada stresorů, které se jen trochu citlivějšího člověka bytostně dotýkají. A virová havěť pohotově využívá situace, aby se na mně náležitě vyřádila. Nejsem v tom sama. Také táta podléhá nepříznivým vlivům depresivních prvků a jako bonus získáváme oba chřipku jako hrom. Vlastně táta zahajuje. Skoro tři dny leží jako placka, lije do sebe hektolitry čaje a bacil se ho stále drží jako hovno košile. 

 Jsem v pohodě. Chodím do práce, ovšem jen do "torza" třídy, neboť více než polovina dětí je s chřipkou doma. Klape to asi týden a pak dojde i na mě. A tak zůstáváme stonat společně. 

   Zatímco táta už sem tam popochází, já jakožto čerstvý marod, ležím jak vyvržený vorvaň a jsem ráda, že jsem ráda. Hřeju jak rozhajcovaná kamna a pospávám. Psiska se okamžitě přizpůsobují nastálé situaci. Koky se mi jako krtek zavrtá pod peřinu, Annie natlačí své plnoštíhlé tělo přímo na má záda. Vypadá to, že si to užívají a že mi ty stresy, končící nemocí, snad  i zištně přejí. Nabízejí své canisterapeutické služby 24 hodin denně, překvapivě velkoryse přecházejí absenci vycházek a jiného trdlání. Když už je toho ležení přespříliš, vypustí Andula páru, což v reálu vypadá jako by jí chytil amok. Probíhá pokoji jako tajfun, rozrušeně poštěkává, okruh bytem zakončuje skokem na mou postel a rozbíhá další kolo. Klouže na plovoučce či dlažbě, hrabe naprázdno, hudruje, ale energie z ní jen tryská. Celé "vypouštění páry" trvá tak dvě minutky. Poté udýchaná opět zaleze vedle mě a pospává jako by se nechumelilo.

  Nerošek je nucen smířit se s tím, že mu dočasně ubylo delších návštěv. Soutěžní pořad "Na lovu" sleduje ze svého pelechu několik dní sám. Ale je trpělivý a nedělá žádné scény. My zase na oplátku děláme, co se dá a několikrát za den jdeme Neroška vynést na zahradu. Bohužel to už sám nedává :-(.

 S tátou máme klasickou ponorku. Reagujeme na sebe podrážděně a když si dovolím podotknout, že voda v konvici už dlouho vaří, čaj by měl být zalit, odchází táta znechuceně z kuchyně se slovy, že jsem zkazila celý  den. Holt těch 40 společných let musí být někde znát :-D.

A tak doufám a věřím, že po společném týdnu jsou bacili zaplašeni a my budeme zas moct volně vyrazit do svých zaměstnání a roztočit ten každodenní všední kolotoč.