Za kulturou cestou necestou

  Tentokrát začnu trochu zeširoka. Můj muž dostal před časem pozvánku na setkání abiturientů střední školy po mnoha letech. Připravoval se na něj zodpovědně, a to velmi. Zbrusu nový ohoz, návštěva holičství - kadeřnictví, sprcha toaletkou nevtíravé vůně jako "třešnička". Nepochybuji, že na své spolužáky, potažmo spolužačky, udělal požadovaný dojem udržovaného muže  skvělé kondice. Do třídy s tátou chodila má dávná kamarádka, svého času ta nejlepší - ALENA. Na základce jsme tvořily nerozlučnou dvojku a do širšího povědomí jsme se dostávaly svými pantomimickými vystoupeními a neúnavnou organizací všemožných zábavných akcí. Měly jsme spoustu společných, nezapomenutelných zážitků humorného ladění. Jednomu našemu společnému vystoupení vlastně vděčím za seznámení s mým mužem, jejím tehdejším spolužákem.

    Sraz abiturientů se toho dne protáhl dlouho do noci a táta se z něj vrátil v uspokojivém stavu. Mimo spoustu informací o spolužácích mi sdělil také, že v neděli má pro mě překvapení. Výlet s pejsky. Na otázku kam a za jakým cílem vydával jen velmi neurčité odpovědi a durdil se, když jsem s nevolí snášela pocit výletu do neznáma.  Až do neděle rána dokázal být tajemný, jako hrad v Karpatech. Chvíli před odjezdem už však nevydržel mé neustávající naléhání "kam?" a naštvaně vše vyklopil. "Jedeme na Hukvaldy,Alena tam na jakési soukromé akci hraje divadlo. Nejspíš půjde o hlavní roli. Jsme srdečně zváni." Tímto sdělením dostaly mé přípravy na výlet nový impuls, táta naopak zvadnul jako měsíc nezalitá fialka ztrátou onoho vyzrazeného motivačního prvku.

      V časovém předstihu jsme se vydali do nedalekých končin za kulturou. Táta jel dle instrukcí a psice se zájmem sledovaly okolí. Hodina začátku představení se blížila a zdálo se, že my se naopak  cíli vzdalujeme. Několik nesprávných odboček nás záhy dostalo do role zbloudilců. Konečně jsme našli sled orientačních bodů tak, jak byl tátovi nakukán. Do začátku představení zbývaly asi dvě minuty. Abychom se ujistili, že jedeme správně, zastavili jsme u asi osmiletého klučiny na bicyklu a s úsměvem se dožadovali potvrzení správnosti naší započaté cesty. Chlapec však zavrtěl odmítavě hlavou a máchl rukou směrem, odkud jsme právě přijížděli. Máme se vrátit a vydat se cestou jinou. Později jsem se nemohla nezamyslet nad tím, zda na první pohled nevyzařuji jakési znamení, že mým pracovním údělem je cepovat nebohé děti a klučina nezneužil jen možnosti pomstít se pedagogům jako takovým :-D. 

     Divadelní kus již pravděpodobně začal. Rozhrnuje se imaginární opona a na scénu vcházejí aktéři divadelní hry, mezi nimi i Alena.  My stále ještě ani "u šaten" :-(. Pod kopcem jsme zaparkovali vůz a vydali se po svých. V zahrádce blízkého domu jsme zahlédli postaršího muže. Otázku "kudy kam?" jsme museli zopakovat třikrát. Devastace sluchového orgánu v jeho požehnaném věku zřejmě dosáhla jisté omezující hranice. Konečně zareagoval. Neochotně nás poslal opět úplně jiným směrem - cestou kolem řeky. Když jsme ušli asi 200 metrů a nic podobného divadlu (to mělo být situováno v místním již nefachčícím kamenolomu) nikde, zastavili jsme kolemjdoucí dámu a žádali upřesnění cesty. Ta se mile usmála a sdělila nám, že jdeme naprosto blbě. Ideálně bychom se měli vrátit, ale když jsme začali nervózně pokukovat po hodinkách, spiklenecky na nás mrkla se slovy, že nám poradí zkratku.

    Na prknech hukvaldského "divadla" se v této chvíli už docela jistě rýsovala zápletka a my si zaplétali nohy na zkratce. Ta vedla lesem do kopce, kolem pole, loukou...Po dalších aspoň 300 metrech z nás lil pot, ruce jsme měli jak lidoopi vytahané od chvátajících psisek, před sebou strmější stoupání, ale co bychom pro setkání s kamarádkou po letech neudělali. Vytrvale jsme hledali orientační body a statečně bojovali s posledními zbytky sil. Když však cesty začaly doznávat jisté rozpolecenosti, byli jsme opět evidentně, slušně řečeno, v koncích. Psí jazyky nám umetaly prašnou cestu, slunce pálilo do zad a v dálce se z oblaku prachu vyloupla postava běžkyně se sluchátky na uších. Zahájila jsem divokou gestikulaci, abych se dopídila dalších informací. Běžkyně pozastavila, nervózně běžíc  na místě a vyslechla náš dotaz. Řekla, že se máme dát zase kapku jiným směrem, načež jsem nabyla dojmu, že se na nás místní lidé smluvili a záměrně nás posílají "od čerta k ďáblu", což byla samozřejmě fabulace paranoidní, leč pramenící ze zoufalého a marného hledání.  Běžkyně, zřejmě mírně namíchnutá za to, že musela přerušit svůj jogging, ledabyle máchla rukou směrem, kde se tyčil další kopec a skoro bych čekala dodatek "za devatero kopci...za devatero lesy...", pak rychle nasadila zpět sluchátka na uši a svižným tempem zmizela v prachu cesty. 

     Táta pomalu začínal ztrácet odhodlání. Když jsem ho nakonec přece jen vyhecovala slovy, že jde jistě o cílovou rovinku a že "děkovačku hercům" ještě jistě stihneme, provázel své rychlé kroky do strmého stoupáku alespoň peprným klením, kteréžto jsem se jako pedagog profesionální deformací stižen, snažila pouštět jedním uchem tam a druhým ihned ven. Kdybych v této vypjaté chvíli spustila přednášku o tom, že Mirda Dušínů - to byl borec, co nikdy v životě neřekl sprosté slovo, mohla mi také docela pravděpodobně přistát na palici nějaká blíže nespecifikovaná přírodnina nebo bych mohla býti zlikvidována jiným, zaručeně trýznivým způsobem.

      Annie a Cherry šly příkladem. Úctyhodně táhly své zmordované páníky každým směrem, který byl vytýčen. Ušli jsme dalších několik set metrů a před námi se vyrýsoval další kopec. To už jsme začínali podezírat Alenu (a místní lid hukvadlský včetně chatařů a chalupářů) z nějaké nemístné kulišárny.  Namísto kulturního zážitku z divadelního spektáklu jsme absolvovali horolezecký výstup na Kilimanžáro. V této chvíli už však tátovi došla zásoba neslušných výrazů, tím pádem jako by se mu zadřel motor a on se velmi rozhodně zastavil. "Dál nejdu", sdělil mi nekompromisně. Představa pugétů, létajících vzduchem a přistávajících u nohou herecky excelující Aleny jako výraz obdivu a uznání za odvedený dramatický výkon, se mi pomalu rozplýval. Ani tento okamžik tedy neuvidím. Realisticky jsem byla nucela uznat, že se kdesi stala chyba a tak dnes kultura nebude. To si holky oddechly, když namísto tichého sezení v přírodním hledišti (o tichosti Annie by se dalo předem úspěšně pochybovat) mohly nakonec řádit v říčce pod splavem. My jsme koneckonců také nepřišli zkrátka, když jsme tak krásný skoro letní, slunečný den mohli prožít obklopeni přírodou a jako "třešničku na dortu" si vychutnat výtečnou orosenou desítku v přírodním hukvaldském posezení. Na další představení tohoto typu však už jedině s navigací!