ZAOSTŘENO NA PROSTŘENO

      Srpnové sobotní poledne. Dnes nevařím. Ne snad proto, že bych takto  přehnaně usilovala o naše štíhlé linie či snad trestala svého muže za nějaký prohřešek vyhlášenou kuchařskou stávkou, dnes totiž zahajujeme druhý ročník naší zábavně soutěžní hry PROSTŘENO. Název napovídá vše, co jest k pochopení pravidel třeba. Neznám totiž nikoho, kdo by alespoň občas nesledoval pořad stejného názvu v televizi. A tak se tři dvojice - Eliška a Vojta, Evka a Kuba, táta a já rozhodujeme už podruhé změřit síly na gurmánském poli. Věřte či ne, největším problémem je shoda na termínu jednotlivých klání. První z nich nacházíme od okamžiku rozhodnutí, že budeme hrát (duben),teprve koncem srpna. Vytíženost všech zúčastněných je veliká a je takřka nad lidské síly volné termíny sladit tak, aby vyhovovaly všem. Upřímně řečeno, největším oříškem je Eliška se svými kynologickými aktivitami. 23. srpen je však konečně vybrán a s předstihem zapsán do obrovského plánovacího kalendáře, jenž zdobí stěnu kuchyně.

      První soutěžní odpoledne padá na bedra právě věčně zaneprázdněné Elišce a jejímu Vojtovi. Oba berou roli hostitelů velmi zodpovědně a nijak se netají úmyslem všem nám to natřít nějakou kulinářskou peckou. Několik dní před konáním akce dostáváme jídelní lístek s úkolem vyjádřit se k jednotlivým chodů na kameru. Táta však kameru bojkotuje, vyjadřuji se tedy sama.

    Bystřice ( dříve známá jako Bystřice nad Olší) je od nás bratru hodinku cesty. Jelikož se nabízím, že budu řídit, vyjíždíme raději s větší časovou rezervou. Zastavujeme  v obchodě, abychom jako slušná návštěva přinesli hostitelům malý dárek, pak pro druhou soutěžní dvojici a  poté si to už frčíme (nejsem si jista zda toto sloveso vystihuje správně rychlost mé jízdy :-D) vstříc chuťovému dobrodružství. 

      Jsme srdečně přivítáni v domě hostitelů, kde vtrhneme jako velká voda s Annie jako předvojem a Keysou uazvírající naši početnou "delegaci". Spolu s Eliščinými psy Nyxou, Keskou a Jive pobíhá teď obytným prostorem domu 5 radostných chlupáčů, přičemž z venku se ozývá žalostný štěkot zavřeného šestého- německého ovčáka Ronyho. Tím ovšem výčet zvířat nekončí a brzy se, (samozřejmě bez asistence hafanů) seznamujeme s nóbl kocourem Tomem a několika hady. V této chvíli je sice poněkud nešikovné napsat, že se seznamujeme také s Vojtovou maminkou a tetou, ale obě dámy mají  smysl pro humor, takže mi snad tuto malou literární neobratnost odpustí.

     Zatímco hostitelé "kmitají", my šmejdíme. Nejdéle se zdržuji před akvárii s právě se líhnoucí hadí omladinou. Z kožovitých vajíček zde trčí jako anténky malé "provázky". To háďata sbírají síly než se z vaječných domečků odstěhují docela.  Ohromeně na to zírám. Další hadi bydlí ve velikých teráriích. Jednoho z nich dokonce dostávám do ruky. Je to příjemné, ovšem když na mě otočí hlavu, úlekem jej málem upustím, za což dostávám od Elišky "kartáč". Do hadího mazlení se zapojuje i Evka a Kuba. Táta se do kamarádšoftů s plazem nehrne.

      A už je tady přípitek. Táta se rozhoduje, že řízení cestou zpět převezme do svých rukou, proto mohu ochutnat vynikající citrónový likér zvaný "Lemonchino". Ač "lepidlové" šlaftruňky nemiluji, tento mě velice příjemně překvapil. Byl vynikající. Připíjíme si u vkusně prostřeného stolu uprostřed obýváku. K soutěžní tabuli zasedáme v počtu 8 strávníků .

                                                   HOSTITELÉ

                                                LEMONCHINO

      Přichází předkrm. Je to rybí stak s bagetou a bylinkovým máslem. Následuje polévka, k mému velkému potěšení  lidová česnečka s bylinkovými krutony, sýrem a šunkou. Následujícímu chodu nelze upřít prvek originality. Na talířích se nám objevují malé bochníky chleba s pokličkou (samozřejmě také chlebovou). Ve vydlabaných útrobách ukrývá bochník voňavou pikantní mňamku  exotického názvu Chilli con carne. Česnek a pikantní chuť je přesně to pravé pro mé chuťové buňky. Ty si opravdu lebedí. Zapíjíme dobrým bílým vínem a  společensky konverzujeme.

                                                            PŘEDKRM

                                                             ČESNEČKA

                                                     HLAVNÍ CHOD

         Sotva stihneme spolknout poslední sousto hlavního chodu, hostitelé pohlédnou směrem k oknu a zděšeně konstatují, že začíná pršet. Nechápeme. Nacházíme se snad právě pod děravou střechou či se spolu s deštěm snad blíží uragán? Nicméně nedostáváme žádnou větší šanci toto zděšení pochopit a už jsme zvedáni ze židlí a rychlým tempem hnáni k autům. Jsme vezeni neznámo kam a můžeme se jen domnívat, co nás může v rámci "soutěžní zábavy" čekat. Když zastavujeme na místě, krve by se ve mně nedořezal. Bobová dráha. Jsem srab nejvyššího kalibru. Od dětských let jsem zarytým odpůrcem všech těch řetízkových kolotočů, housenkových drah a podobných pouťových atrakcí. Teď mám sednout do vozíku, vystoupat do vysokého kopce a pak se  velkou rychlostí řítit po kovových konstrukcích, ne zrovna bezpečného vzhledu, dolů do cíle. Kdybych se nestyděla, řekla bych, že prostě nejdu. Rozhodně  ale nechCI kazit radost našim hostitelům, kteří jsou na svou zábavu nepokrytě hrdí a už už nás lifrují do fronty. Dokud je přede mnou v řadě ještě tak 15 lidí, je mi jakž takž...jízda skoro v nedohlednu. Jenže fronta se velice rychle krátí až najednou stojím u turniketu, procházím  přes něj a už není cesty zpět. Jedinou útěchou mi je, že táta svolil ke společné jízdě. Pokud se tedy zabijeme, umřeme spolu :-D.

                                                VŠICHNI MOJI MILÍ

                                          S TÁTOU, EVKOU A KUBOU

                                          PŘÍPRAVA...UŽ NENÍ ÚNIKU

                                                    STOUPÁME...

       Jedeme uprostřed mezi dětmi. Evka s Kubou se rozjíždějí ve velkém stylu, já prosím tátu o odpuštění všech hříchů, které jsem na něm za těch 27 let  vykonala, a škemrám o výrazné brždění. Toho se mi dostává, ale o výraznosti máme zřejmě každý jiné představy, takže řvu jako pavián a mírním se teprve před cílem - to jen proto, aby se za mě nemusely mé děti (a můj muž) stydět. Mám to za sebou. Vlastně zjišťuji, že zážitek nebyl tak špatný a když nás mladí nahánějí do řady znova, už se ani nebráním. Jízdu si pak nahrávám na foťák, leč záběry jsou až příliš chaotické. Zvuková kulisa však nemá chybu. Výkřiky prokládané smíchem nás obou "pirátů" mi vždy jízdu vždy spolehlivě připomenou. :-)

    Když se pěkně vyřádíme, vracíme se zpět do Bystřice, kde na nás čeká ještě sladká tečka v podobě čokoládové rolády s banánem a borůvkami. K ní je nám servírováno vynikající kafčo dle vlastního výběru...a věru bylo z čeho vybírat. Kafe mě uchvátilo svou hutností (a také chutností), kdy v něm lžička stojí vzpřímeně uprostřed sklenice.

  Ještě chvíle společenské konverzace a logická otázka..."Kam půjdeme příště?". Drahnou dobu pak listujeme svými diáři a plánujeme. První volný termín nacházíme až 4. října, takže si ho hned všichni "blokujeme". Vařit budeme ve Vřesině  my dva s tátou.

 Poslední maličkost- namluvení hodnocení a bodování na kameru - provedou Evka s Kubou ve vedlejším pokoji, my s tátou pak doma. Spokojeni se loučíme s našimi šikovnými hostiteli a těšíme se na příští kolo.