Zas hekticky...jako vždycky!

Moje aktivní babička často hovořila o věku jako zpomalovači veškerého konání. Moc jsem nad tím nepřemýšlela. V mládí člověk vůbec nemá tendence naslouchat jiným. Myslí si své a všechny dobře míněné rady starších pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven. Před několika lety jsem však začala pozvolna svá stanoviska k výrokům seniorů přehodnocovat a ke svému překvapení zjišťovat, že to zase takové bludy nebyly. Kromě vět, jež  z úst mých rodinných nadřízených zněly jako buzerace a které jsem s hrůzou zjistila, že používám ve stejném znění včetně intonace, jde především o taková ta životní moudra. Ano, dnes opravdu vidím, že trpělivost růže přináší, láska hory přenáší , jak si usteleš, tak si lehneš, každý je svého štěstí strůjce nebo co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Stojím na prahu věku, kdy moudra začínám sama udělovat, na prahu věku, který čím dál více zpomaluje veškeré mé konání. Bylo by ale nespravedlivé házet zodpovědnost  jen na věk. Své sehrává i množství akcí a činností, které si nepoučitelně nakládám na svůj rachitický hřbet a záhy zjišťuji, že nezvládám. Zanedbané Pacinky jsou toho zářným příkladem. 

Podzimní období příliš nepřálo tréninkům. Přesunutí ze cvičáku do haly mi přineslo jisté komplikace. Mimo jiné také samostatný přesun z Vřesiny do Bělé či Bohumína. Obě trasy jsem nakonec zvládla, takže počet podzimních cvičení se vyšplhal na krásnou dvojku. V tomto nenatrénovaném stavu jsem měla tu drzost přihlásit se na závody. Bylo to ještě v době, kdy se cvičilo venku a já v elánu přihlásila na KAČRu, co se dalo. Že jsem pak nestihla některé platby a ti nadšenější vyprodali  závody ještě daleko před uzávěrkou, budiž mi poučením pro příště. 

Začátek prosince patřil trojzkouškám v Sedlišti. V silné obsadě tří Panáčovek vyrazily jsme vstříc prověření kvality našeho hopsání. Zkušenost z hlučínské haly, kde Ann pobíhala neovladatelně jako blázen, do mě vnášela obavy, že Sedliště bude vypadat obdobně. Snad úspěšně zvládnutá cesta mi zázračně zvedla sebevědomí a tak jsem se na start postavila na pevných, neroztřesených kolenou.

První zkoušku jsme zůstaly věrny našim diskvalifikacím. Šlo o disk důstojný - se všemi zónami, náběhy a vzhledem k mé poměrně časté dezorientaci na parkuru i se zachováním pořadí všech překážek. Druhý běh nám přinesl druhou splněnou zkoušku "do trojek", neboť byl zaběhnut bezchybně. Mohla mě však varovat "hraniční" zóna na houpačce, kterou jsem měla vzít jako vztyčený prst: "POZOR...NEODPOUŠTĚT!" Třetí běh na tyto odpuštěné zóny dojel. Nejenže Ann bojkotovala hned dvě, díky tomu si vysloužila spolu se mnou disk, navíc jsem dostala od trenérky "kartáč".  Přesto hodnotím závody jako úspěšné a za jízdu i běhy si dávám samolibě palec nahoru.

Blížil se třetí advent. Všechny normální ženské doma gruntovaly, pekly či aspoň sháněly dárky, já však patřím k příslušnicím těch méně normálních, takže jsem místo za nákupy vyrazila s Eliškou a našimi psicemi na závody do Brna. Annie jsem motivovala startovkou, na níž se skvělo jméno Pavol Vakonič. Úřadující mistr a vicemistr světa si přijel do Brna zazávodit a jeho výkony byly tradičně obdivuhodné. Annie snad měla v úmyslu důstojně se s konkurencí poprat, to by však musela mít po ruce jinou paničku. Jako obvykle jsem jí veškeré ambice pokazila. Ač byly 2 disky z těch hezkých, videozáznam jasně ukázal, že jediným viníkem je psovod. Annie na mě ale nezanevřela. Nepřestala se mnou komunikovat, odpustila mi všechny "parkurové" hříchy jako i já odpouštím jí ty její "neparkurové" a byly jsme obě rády, že jsme se tak hezky spolu proběhly :-).

VIDEO Z BRNA ZDE