Srpen - prosinec 2025

       PSÍ VÍNO

       S naším nastěhováním do Vřesiny přišlo s námi i psí víno. Zajímavý úkaz, když sousedi svorně tvrdí, že naše získaná zahrada nikdy rostlinu tohoto druhu neviděla a pyšnila se vždy jen záplavou barevných květin a okrasných či ovocných dřevin. My si pomalu ani nevšimli, že se plíživě začíná zelenat plot a invazivní rostlina si labužnicky užívá života mezi svými (rozuměj - psí smečkou). Sousedé patrně nikdy nepobrali, že jde o vskutku neuvěřitelnou náhodu a podezírali nás, že spolu s čtyřčlennou psí smečkou si přivážíme z města i podivný životní styl. Psí víno považovali za jeho nezbytnou součást. Zdali si mysleli, třeba i že  žijeme na "psí knížku", máme "psí život" nebo děláme na sebe "psí voči", to už se nejspíš nedozvíme. Pravdou je, že psí víno nás věrně provází po celých skoro osmnáct let, i když "věrně provází" není zrovna ten nejpřiléhavější výraz. Ač mu nelze upřít některé nepopiratelné klady jako například přirozenou optickou bariéru plotu mezi sousedy, či překrásně barevnou kompozici zahrady s přicházejícím podzimem, po většinu jeho vegetačního období je s ním práce jako na kostele. 

     Zatímco většina sousedů věnuje svou fyzickou investici opečovávání zeleninových a květinových záhonů, já se vrhám do kultivace zeleného nezmara. Zprvu, když jarní slunce začíná probouzet " vinný" život, je to práce jemná a radostná. S nadšením vítám každý nový šlahounek a jen nepatrně mu zahradnickými nůžkami upravuji  "fazónu" šetrným odstraněním životem bující špičky. Stačí  několik dní, aby rostlina získala na síle. Aktivitují se nejen mnou čerstvě ošetřené výhonky, ale ožívají i ty starší, ba i nejstarší, dřevnaté šlahouny, jenž bohatě protkávají pletivo plotu, obkličují balkonové zábradlí , šplhají na střechu pergoly, napadají stromy a keře. Snad kdybychom zůstali nehybně stát dva dny, obrostou i nás. Radostně nás denně vítají svými čerstvými trčícími výhonky a jsou neomylným znamením, že mi začíná údržbová sezóna. 

    Trpělivě zastříhávám ty nejdrzejší odnože, kterých je čím dál více. Psí víno obrůstá "šopu" a dokonce dírou v plechu zvědavě nakukuje až dovnitř. Také před plotem naší zahrady škrtí stromek mirabelky a šplhá do výšin několikametrových tůjí. Statečně bojuji celé léto a krotím životem kypící rostlinu jako bujného vzpínajícího se oře. Sousedi, ač chtějí zachovat přirozenou bariéru, jež skýtá alespoň částečně soukromí, neupravují bující zeleň rozhodně tak láskyplně jako já. Motorové nůžky na živý plot udělají s rozpínavcem krátký proces.

    Nemám jim to za zlé, spíše obdivuji jejich toleranci. Náš drzý "plazivec" totiž zalézá plotem až na cizí území, kde musí být rovněž nemilosrdně likvidován. Napadá mě  snad jeden důvod, proč sousedi tolerantně snášejí náš botanický skvost. Umožňuje jim chůzi kolem plotu v naději, že nebudou spatřeni naší "tlapkovou patrolou" a doprovázeni usilovným štěkacím triem. Například paní Radka, od dětství s velkým respektem ke psům,  než aby míjela našeho raftajícího Michala hrůzostrašně útočícího na plot, volí raději jiné trasy. Nebo možná...plíží se za naším psím vínem...smečkou nespatřena. 

   V letním období mi mou nekonečnou "sisyfovskou" práci odměňují chvíle drobných radostí. Vidět a slyšet všechny ty pilné včelky, jak zde usilovně pracují, je uspokojující pocit. A tady je možná druhý důvod, proč sousedé víno tak přátelsky tolerují. Paní sousedka je včelařka a jako taková svým hmyzím svěřencům ráda dopřeje příležitost k "napasení".

    Podzim je v plném proudu. Příroda se pomalu připravuje na vegetační odpočinek. Ne jinak naše psí víno. Dopřálo nám dva týdny kochání při pohledu na škálu jeho barevné proměny a teď už mu jeho bohatá barevná "kštice" začíná pomalu řídnout. Obnažují se jeho zdřevnatělé stonky a sousedi už opět ztrácí možnost tichého proplížení kolem plotu. 

   Na šlahounech zůstávají drobné, namodralé kuličky plodů. Trochu smutný pohled na odcházející teplé období. To je však očekávaná chvíle pro okolní ptactvo, které se vrhá na vinné hody, přičemž nám vesele čimčaruje před okny. 

Nuž, konec kochání. Nářadíčko měním z nůžek na hrábě a nastupuji na zahradní plac, abych celodenní brigádou uklidila letošní "otisk" našeho samozvaného uzurpátora.

PS: Ještě jedna varianta, kterak využít tuto přítulnou rostlinu :-). Možná by smečka kvitovala s povděkem :-D

CHVÁLA BALKÓNOVÝCH DVEŘÍ

 Ptáte se, co je to za hloupý nadpis? Uznávám, že se tváří jako reklama, jež Vám bude rafinovaně nabízet nejrůznější možné způsoby, jak oddělit vaše teplo obýváku od venkovního prostoru. Není tomu tak. Nadpis vůbec není obecný a už vůbec ne reklamní, i když...no, však uznáte sami. 

      Řeč je o konkrétních balkónových dveřích. Našich. Z obýváku. Zde totiž nejčastěji vypouštíme ven naši smečku. Zvířata nejdříve poťapkají po dlouhém balkónu, poté šupito presto po dřevěných schůdcích na travnatou zahradu, aby zde vykonala svou biologickou potřebu, či se jen tak proběhla kolem plotu. Předpokládám, že v tuto chvíli možná začínáte tušit, kam mířím. 

         Do Vřesiny jsme se přistěhovali z panelákového bytu. Venčení tehdy už čtyřčlenné smečky probíhalo ve dvou etapách. Vycházelo se hlavními dveřmi. Ač jsme měli balkón, bohužel ve třetím patře a bez možnosti sestupu po schůdcích na venčící prostranství. A tady je jádro pudla. Ne, že by panelákové balkónovky nebyly k chválení. Sloužily dobře, ale jejich provoz byl oproti těm vřesinským supernízký. Pracovaly hlavně v létě, v zimě jen na zlomek směny. Proto také zůstávaly v dobré dveřní kondici.  Oproti nim vřesinské chudinky získaly našim nastěhováním naservírován život jako jeden velký záhul. Před námi bydlela v domě starší paní. Balkónové  dveře využívala střídmě, o čemž svědčil jejich dobrý stav. Nuž a pak jim to začalo. Psiska, zvyklá venčit se cestou po sídlištních cestičkách hezky na vodítku, najednou zůstala zaražena. Otevřeli jsme balkónové dveře, pokynuli psiskům směrem do zahrady, ale ona nic. Koukala a neodvažovala se ani vykročit. Dodnes s úsměvem vzpomínám na první dny, kdy aby se miláčci vůbec vyvenčili, museli jsme s nimi chodit po zahradě i my. 

   Brzy si však smečka zvykla na samostatnost a balkónovky rozjely svou takřka neomezenou pracovní dobu. Denně průměrně patnáctkrát, někdy i častěji, provádí své pracovní úkony. Začínají časně zrána, pokračují odpoledne, večer a mnohdy nastupují i na noční směnu, to například když uděláme nějakou dietní chybu nebo když se chtěla Andulka kochat měsícem v úplňku. 

 Ve Vřesině bydlíme osmnáctým rokem - k dnešku je to rovných 6 357 dní. Vynásobíme-li toto číslo průměrnou patnáctkou, vyjde nám číslo 95 335. Přibližně tolikrát musely naše balkónovky absolvovat úkon otevření a zavření. Chtěla bych mít jejich kondici. Chtěla bych takto skvěle fungovat v každou denní či noční hodinu. Uznávám, že by "holky" zasluhovaly více než několik běžných "léčebných" zákroků jako je utažení šroubků, promazání pantů nebo vyglancování od nečistot. To je pro takové "fachmany" zoufale málo. Nejvíce by jim prospěly lázně, či alespoň wellnes s bezbřehým flákáním a nečinností. Poté čestné vyznamenání "Za vynikající práci". Místo toho jsou v jednom kole. Umorousané od mokrých psích čenichů, pod palbou psích tlapek, to když se drzí hafani rozhodnou být zrovna na jejich druhé straně. 

                                KDO TO UDĚLAL?????

                NO NA MĚ SE NEDÍVEJTE, JÁ NIC, JÁ MUZIKANT

    Zaznamenali jsme jisté známky nevole-  již několikrát zamrzla klika v nehybnosti a teprve tátovým zásahem jí byly znovu rozpohybovány klouby. Přesto nám dál věrně slouží. Hluboce se před nimi skláním. 

Naše milé balkónovky, díky za vaši vzornou službu. Jsme za ni neskonale vděčni :-D. 

A souvislost s reklamou? No...nechtěli byste snad také takové dveře?

 KTERAK PANÁČOVI MÁLEM K ROCKYMU PŘIŠLI

       Létu už došly argumenty a čas pozvolna vplul do podzimního období. Snad panorama žloutnoucího listí, mlhavá ranní clona či jen méně slunečního svitu ve mně v tomto období zesiluje vlnu empatie ke všem opuštěným (nejen) psím duším. Nějakým řízením osudu na mě sociální sítě nepřetržitě chrlí obrázky malých či větších "opuštěnců", líčí jejich pohnuté životy a moje osvojovací struna začíná povážlivě rezonovat. Mimochodem výsledkem podobného rezonování byli i tito naši psí kamarádi: Cherry, Hanička, Michal, Nero, Koky, Bobina a  Barunka.

      Koncem léta nás dcera Eva seznámila s příběhem křížence Rockyho. Kolegyni umřel dědeček, jemuž Rocky patřil a žil s ním fůru let. Najednou zůstal sám. Rodině se stal tak trochu přítěží. Scénář přestěhování Rockyho k někomu z pozůstalých členů rodiny nepřicházelo v úbahu. Verdikt zněl - "Buď si psa někdo vezme nebo..." Evka samozřejmě vyvinula okamžité úsilí k Rockyho umístění do nového domova. Facebookový příspěvek byl bezezně sdílen. Psisko se jakoby usmívalo z fotek, dobrácký pohled hleděl radostně vstříc novým zítřkům. 

       Uplynul takřka měsíc, avšak odezva se stále rovnala nule. Rocky prozatím pobýval ve svém. Firmu po zemřelém majiteli převzal nový podnikatel a ten Rockymu umožnil zůstat než najde nový domov. Jenže...Rocky stále neměl jediného zájemce :-(. V té chvíli jsem začala domýšlet, co bude s psiskem dále...Situaci jsem probírala s tátou. Vůbec jsme původně neplánovali obohatit smečku o dalšího člena, leč podzim už ťukal na dveře (argument pro mě) a pejsek se docela podobal Michalovi (argument pro tátu). Rozhodli jsme se zajet na Rockyho podívat. S plnými kapsami pamlsků jsme v nedělním odpoledni očekávali psa zlomeného dlouhým opomíjením. Srdce jsme měli nastavena na nejvyšší level. 

       Rocky by bydlel na zahradě, kde by zdědil Neroškovu boudu s kusem pozemku. Dopoledne by zde hlídal, odpoledne by mu byly otevřeny veškeré prostory našeho bydlení. Dobrácký Michal by parťáka dozajista přijal a pro holky by byl nový kámoš vítaným zdrojem zábavy. Sice dvanáctiletý senior, ale nová krev...nový čumák...

       V Lubojatech nás už čeká paní s Rockym na vodítku. Naprosto pohodovézvíře bez ostychu přijme z našich rukou piškoty i kousky uzeniny a ochotně se nechává hladit a drbat. Jdeme se společně podívat na prostory, kdy přebývá.  V našich představách je to skromná bouda na nějakém prťavém, zaplivaném dvorku. To, co uvidíme, nás opravdu překvapí. Veliký nový kotec, v něm stojánek s miskami, všude se povalující psí hračky. To nám nějak "neštymuje" s představou psa na obtíž. Také Rockyho projev nenaznačuje ani stopu strádání. Vesele nám nosem ťuká do ruky ve snaze vymámit ještě nějakou tu mlsku. Je přátelský a evidentně spokojený s naší návštěvou. Majitelka je chovatelkou  koček, přijetí psího nájemníka tedy nepřichází v úvahu a ani nikdo další z rodiny Rockyho nechce. 

        Nejde mi z hlavy ten nový kotec. O to víc, že jej údajně opatřil nový majitel firmy. Patrně dobrák od kosti.  S paní se domlouváme, že tak do týdne provedeme na zahradě potřebné úpravy a poté si pro Rockyho přijedeme. Loučíme se s čiperným seniorem, ládujeme jej posledními kousky pamlsků a odjíždíme domů. 

       Jaké je naše překvapení, když nám za dva dny Evka sděluje, že majitel firmy, když viděl, že o psa je zájem, přišel s prosbou, zda by mu Rocky mohl zůstat, neboť už si na sebe spolu zvykli. Ač jsme se na nového člena smečky začínali těšit, nezbylo než uznat, že toto nečekané řešení je pro psa tím nejlepším. Tak šťastný život, Rocky!

LADĚNÍ

 Závěr prázdnin bývá u mě provázen ne zrovna libými pocity. Nastoupit po sladké duševní relaxaci znovu mezi ty malé draky a pracovat následně po celý školní rok na jejich "kultivaci" není důvod k jásání. Ale tuto práci jsem si sama vybrala, zůstala v ní po celý svůj profesní život, tak vlastně díky za ni :-).

   Abych se trochu duševně vzpružila, přihlásila jsem den před nástupem do práce  sebe a své psice na celodenní  intenzivní cvičení "VŠEHO MOŽNÉHO I NEMOŽNÉHO" s Verčou. Tato cvičení mají své kouzlo. Nedrtí se zde výkony, je to spíše taková "poradna", jak na to. Bonusem akcí bývá přátelská atmosféra mezi všemi účastníky a obdivuhodný klid rezonující cvičením od první do poslední minuty. 

    Ke cvičáku přijíždím časně. Jednak je to má celoživotní zásada (raději o půl hodiny dříve než o půl minuty později), jednak kalkuluji ohledně parkování. Prostor k stání nevykazuje dostatečnou velikost vzhledem k mým parkovacím schopnostem. Jsem zde první, mohu tedy manévrovat, jak je libo. Zaparkuji těsně  u kraje. Levá kola stojí až ve srázu, který vede k tramvajovým kolejím. Snažím se tak vytvořit potřebný prostor k projetí ostatních účastníků. Pohrávám si s možností odjet dříve před ukončením akce, proto zásadně nechci zůstat dalšími auty "uvězněna" na samém konci parkovišťátka". Nejsem ale spokojena. Mám dojem, že místa k objetí není dostatek, proto měním parkovací polohu. Zajíždím dále, aby se vešlo vozidel co nejvíce. Vypnu motor a jdu venčit Koky a Airu. Když se vracím k autu, zdá se mi, že ani toto parkování není ideální. Obvykle zde stává Verčino fáro s početnou raftající smečkou. Navíc takto rozhodně dřívější opuštění parkoviště nehrozí. Startuji  znovu. V domě sousedícím se cvičákem se v okně pohne záclona. Zřejmě čerstvě probuzení obyvatelé domu chtějí vidět, co je to za pošuka, který narušuje poklidné nedělní ráno. 

    Třetí parkování obnáší poněkud delší manévrování s autem - otočení se na malém prostoru vyžaduje složité, mnohonásobné popojíždění vpřed a vzad. Záclona se evidentně hýbe. Sledujících je už pravděpodobně více. Povedlo se. Teď konečně stojí auto podle mých představ. Vedle branky v malém výklenku mezi ploty, takže nepřekáží, navíc je čumákem ve směru výjezdu. 

    Záhy přijíždí Verča. Otevírá branku a vynáší z auta hromadu heblat, které všechny budeme nutně potřebovat. Vynáším klece a ubytovávám své psí princezny vedle foliovníku, který má svůj zenit očividně za sebou. Ještě vloni jsem v něm obdivovala velké cukety a roztomilá rajčátka. Letos je rád, že stojí. Jeho interiér neobsahuje žádný druh zeleniny, jen vysoké stonky nejrůznějších, pro gurmány bezcenných, rostlin.

    Brzy před cvičákem parkuje další auto. V něm přijíždí Katka se svými čivavkami. Důsledně  je přikrývá  velkou stříbrnou plachtou proti slunečnímu svitu a ochotně mi nabízí na přikrytí mých klecí menší verzi této praktické věcičky. Přijímám s povděkem. 

   Usedáme na látková křesílka a vybalujeme kulinářské počiny. Na stolečku před námi se ocitá má maková buchta se švestkami a drobenkou a Katčiny čerstvé čokoládové croissanty. Pomlaskáváme si a klábosíme. 

    Vzrůšo nastává se chvíli, kdy Katka zjišťuje, že auto, v němž nechala psy a vůbec  vše včetně klíčů k němu, se samo zamklo. Naštěstí otevřený kufr umožnil Katčiným  krkolomným "vlezem" klíče získat. Miluji tyto neočekávané situace typu "To nevymyslíš...!" a pohotově vše dokumentuji. 

   Ač hodina stanoveného začátku už dávno minula, stále sedíme a povídáme si. Vládne zde pohoda a klid. "Spěch" a "stres "je zde sprostým slovem. S přibývajícími účastníky přibývá "kulinařin". Jsou tu koblihy, koláče, ale také čerstvé ovoce...nuž zatím to vypadá spíše na intenzivní žranici( co nemá hranici...). Notně posíleny (tradičně samé ženské) se dáváme do přípravy cvičební plochy. Na mé neskromné přání vytahujeme pekelně těžké Áčko, překážky k agility, relíčkové stojany s kartami...Začínáme cvičit. 

  Střídáme agility s dogdancingem, zkoušíme si relíčko. Aira je moc šikovná. Mít více kuráže, možná bychom disciplíny zvládaly s přehledem. Ale to jsem celá já. Závody prostě nemusím. A s věkem se situace ještě zhoršuje. 

        Cítím se dobře v kolektivu stejně smýšlejících pejskařek. Obzvlášť dobře mi dělají tak absurdní témata jakým je například lepení špiček uší u šeltií. Jelikož je převážná část intenzivky tvořena šeltiaři, je diskuse přímo vědecká. Dozvídám se kupříkladu, že české žvýkačky k lepení uší jsou na prd a tak je jedna z účastnic cvičení kupuje v Neměcku. 5 balení bratru za pětikilo...no, nekup to, aby byla Tvá šeltie tak, jak dle standardu být má. A třeba si můžeš i trochu žvejknout :-). Verča tak přísná k českým žvýkacím výrobkům není. Svým psům dává na uši i žvýkačky "dražé" (příchuť blíže nespecifikuje), do každého ucha půlku. No to jsou tedy starosti...!

    Čas neúprosně plyne. Některé dámy se se svými psími svěřenci připravují na dogdancingové zkoušky. I takové zkušební předvedení sestavy s imaginárním psem a dramatickým projevem je poutavé. Zvláště v Růženčině podání. Se sluchátky na uších se tanečními kroky proplétá mezi žutými kužely rozesetými  po travnaté ploše, přičemž udílí povely psovi, který se momentálně připravuje na výkon v útulném látkovém domečku. Růženka je studnicí nápadů a nápaditosti. Předvedené návrhy jejich dogdancingových sestav oceníme uznalým potleskem. 

   Skvěle  má na zkoušky nacvičeno i Blanka - panička šikovného borderáka. Také ji povzbuzujeme oceňujícím potleskem.

        Pomalu se začínám balit a spřádám plán, že se přesunu směrem k domovu. Tu však přichází Verča nečekaně s další aktivitou - tancem psovodů. Prý..."To bude rychle, zůstaň ještě". Nuž, k tanci mě nemusí nikdo dvakrát ponoukat :-D. Zústávám ráda a spolu s ostatními účastnicemi to "rozbalíme" na place, že psiska jen zírají.

         Horké slunce ztratilo svou sílu. Den pomaličku usíná. Jako vždy po psí akci jsem příjemně unavena a nabita novou energií. Tu budu potřebovat. Nicméně jsem NALADĚNA přesně tak, jak jsem si představovala. Děkuji <3

 BAREVNÁ ŠMOUHA

   V prvních prázdninových dnech si pravidelně dávám poměrně nesmyslný závazek, totiž že si budu vzácné dny pracovního klidu náležitě "šetřit". Nesmyslnost závazku tkví v podtónu toužebného přání, že by snad mohl čas těchto dní ubíhat shovívavě pomaleji než je obvyklé. Jak úžasné by bylo takové "šetření" se vším všudy...!   S ukládáním ušetřených minut, s úroky z ušetřeného, či bonusy za samotný střádací proces. Bohužel ...vše je jinak. O prázdninách prostě čas "běží jako jelen do pr.... střelen". Jako bych prvního července nasedla na pomyslný prázdninový kolotoč  a ten z pomalejšího rozjezdu přecházel postupně do nepoměrně rychlejšího tempa, aby koncem srpna dosáhl rychlosti blesku. Zážitky jednotlivých dní, totálně nacpaných těmi nejúžasnějšími akcemi, tak začínají rychlostí kolotoče splývat do podoby jedné, byť pestrobarevné, šmouhy.

   Co v této skvrně všechno je? Pravidelné, letos už šestatřicáté, setkání s kolegyněmi z VŠ, rovněž pravidelné rožnovské "čumendo" na borce akce Moravia Open, Naura tábor zpestřený hlídáním vnoučka, cyklistická "makajda" s tátou na dovolené v Polsku, první intenzivka s Airou, naurácké závody, celodenní agi soustředění, houbařská výprava, agi tábor na Fryšavě a to vše prošpikováno chodeckým, cyklistickým a koloběžkovým střádáním kilometrů na medaili za splněnou prázdninovou výzvu - 700km. A co by to byly za prázdniny bez grilování, koupání, čtení a lenošení...? Zkrátka a dobře  jedna velká, krásná  šmouha.

    Blíže se zaměřím na psí členy naší rodiny. Těm počínaje červencem začíná vždy nebetyčný veget. S paničkou jsou 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Absolvují dlouhé procházky, chvíle cvičení ať už doma nebo na "odborných pracovištích" (rozuměj cvičácích), jsou opečováváni, hýčkáni, rozmazlováni... Výjimkou byl čas naší manželské dovolené. Psiska zažila 8 dní bez páníčků a máme takové tušení, že i rozmazlování a přehnaná péče byla po oněch 8 dní nepatrně snížena. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že by smečka strádala, to jistě ne, už jen proto, že jí měl na starosti zbytek naší rodiny, tedy dcery. Nicméně když se smečka v domě rozšířila o další psí nájemníky až na dočasných 8 kousků, pozornosti  chlupáčům nepoměrně ubylo.

        Chybějícím osmým členem smečky je Nyx, momentálně odpočívající venku

   O jejich dobrém rozpoložení jsme se dozvídali denně prostřednictvím mnoha fotografií, či videí, na nichž si hafani požitkářsky hověli nebo si radostně hráli. Dovolenou jsme si prožili v klidu, bez obavy, že by naši psí miláčci jakkoliv strádali. Návrat mezi ně byl radostný, avšak mumraj osmi psů, a několika rodinných příslušníků nás rychle ukotvil do reality. Hlasité vítání tříčlenného šeltiího komanda v kombinaci s vysokými vítacími skoky Koky Hbité skoky a olizovací smrští Airy přinesl rouhačské snění o návratu k relaxaci právě uplynulých dní. 

       Prostor zahrady byl letos významně narušen neobvykle bohatou plodností našich ovocných stromů. Zatímco loňká sezóna byla poznamenána pozdně jarními mrazy, takže úroda byla takřka nulová, letos si ovocné stromy vše náležitě vynahradily. Jak třešně, tak zejména švestky. Proč to zmiňuji  v souvislosti s psí smečkou? Proto, že tyto stromy zněkolikanásobily svůj prostorový objem - přibylo dlouhých, pevných větví, které se obtěžkány rekordní úrodou svěsily až k zemi. Tím absolutně znemožnily na zahradě jakékoliv cvičení byť na jedné skočce. Zlomením nejobtíženější větve pak v rámci dozrání švestek na ní bylo využito mé Áčko jako podpory. Ke cvičení zbyl jen slalom, jehož umístění bylo možné jen jedním, k tomu dost blbým, způsobem.       

       Tak aspoň bohatě využíváme blízkého lesa. Děláme mnohakilometrové procházky a toužebně vyhlížíme houby. Většinou bohužel marně. Nebesa jsou na vodu skoupá a proto les je skoupý na houby. A když už přece jen něco najdeme, radost je veliká.

  Prázdniny vstupují do své poslední čtvrtiny. Pro nás - učitele- zbývá už jen několik málo dní. Ty se zašmodrchají do barevné šmouhy a pak...nastane opět čas pracovních povinností. A nikde není psáno, že by ten nemohl být také docela barevný :-)